@kristian.holan E?Rag ? On


Kontext

O povídku jsem nebo nějaký příspěvek na své stránky jsem žádal kdekoho. Jedním z dodavatelů nejhutnějších, povedených a vlastně nakonec nezveřejněných materiálů byl Kristian Holan. Člověk, kterého si vážím a vím, že jsem se během svého života denně stýkal zatím jen se dvěma tak nadanými lidmi s tak vysokým potenciálem. Kristián je první z nich. Sportovec, umělec, dnes architekt, ale i nadaný matematikář, technik, manuálně zručný dělník. Inspirativní člověk. Je mi ctí po letech zveřejnit jeho slova.

E?Rag ? On

(Rhapsodic symfony of Šchin ? čche - tian)

I. Siberian Intro

Vítr skučel tajgou, proplétal se mezi jehličnany a přinášel s sebou vůni mrazu a borovic. Na malé mýtince sedělo v kožešinách třináct mužů a schovávalo se před větrem. V dálce zatroubil los a kolem přeběhla smrdutá liška. Vysoký muž mongoloidních rysů, Gdž?h-čhin, vystrčil hlavu z kožešin a zavětřil. Vypadal jako každý jiný Číňan, až na temně rudé vlasy.

Překvapeně zamrkal. Zpráva byla jasná: ta zatracená liška mu ochromila čich. Nebo to byli ti Tataři? Zvážil šance a zavelel: ?Okamžitě zavažte tu lišku do pytle a zahrabte se do sněhu ? eliminujte svůj tělesný zápach na minimum ? nebo zemřete.?

Kolem něj se začalo do sněhu zahrabávat dvanáct kočovných nájezdníků. Každý z Tatarů držel malý, kulatý, kůží potažený štít a krátký zahnutý meč na zádech měli krátké jezdecké luky s prvotřídními šípy. Byli to většinou muži naverbovaní ze zbytků Čingischánových hord. Zápach brzy odvál vítr a vzduch byl opět svěží.

Gdž?h-čhin seděl v křoví zahalen do kožešin a větřil. Byla taková tma že by obyčejný člověk viděl jen velmi špatně, ale on měl tu smůlu, že neviděl v podstatě nic. Takže alespoň čichal a svým citlivým nosem prozkoumával každý detail sibiřského lesa. Zůstával ledově klidný; v ruce třímal dlouhý lesklý meč, po jehož čepeli se táhly nápisy v nějaké cizí hatmatilce. Zbraň kdysi patřila jednomu, v současnosti již bývalému, japonskému šógunovi, budiž mu země lehká. Byla tak úzká, že mohla? no prostě jako každá jiná katana.

Tataři viděli mnohem lépe než Gdž?h-čhin, ale nechtěli se ozývat, aby se tomu šílenému, zkázonosnému*) Číňanovi nezachtělo je zabít. Do ticha zahoukala sovice sněžná. Nikdo se nezklidnil dokud se pták nepekl na mírném ohníčku, rozdělaném Gdž?h-čhinem. Tataři se třásli v drsné sibiřské zimě, jeden z nich zavyl bolestí. Gdž?h-čhin vztekle zaklel a rozkašlal se. Snažil se přemoci svůj odpor. Tatary, Avary a Huny nesnášel. Krom toho že páchli jako? naprosto příšerně, to také byli jeho zapřísáhlí nepřátelé. Odvrátil se a spolknul pár kapek čirého extraktu z eukalyptu, aby dal svobodu svému nosu. Byli to pro něj jen otroci, příslušníci méněcenné rasy, nic víc.

Jak dny narůstaly v týdny, Gdž?h-čhin zápolil s rozhodnutím vrátit se do nějakých teplejších krajin. Ach, jak musí být teď krásně na Tibetské náhorní plošině! I když každou chvíli přikládali nějaký strom na oheň, nebylo jim zrovna teplo.

Najednou se po cestě zvedl další poryv ledového větru a úplně zavál Tatary.

Když se Gdž?h-čhinův mozek zahřál na přemýšlení umožňující teplotu, uvědomil si lehkou vůni roky nemytého medvěda. Rozrušeně si zacpal nos a seslal jednoduché kouzlo zlepšující zrak.

*) Číňané považují rezavé vlasy za znamení neštěstí. No a rudé vlasy?

?Zůstaňte, kde jste, dokud vám neřeknu,? zašeptal a tělo se mu nekontrolovatelně roztřáslo. Špička katany poskakovala ve vzduchu, jak se mu klepala ruka. Dostat se až sem ho stálo tolik palivového dřeva, že tím mohl vytápět menší vesnici celá léta, teď už se to nemůže zkazit. Brzy uslyšel cinkání rolniček a po chvíli se z bílé tmy začaly vynořovat obrysy jezdců.

Dva jezdci na sobech jeli vpředu, střed průvodu vyplňoval smyk tažený dvěma soby a to celé uzavíral kopiník jedoucí na dalším polárním zvířeti. Všichni se blížili do pasti. Choulili se do kožešin a byli pokryti sněhem a ledovou tříští, takže téměř nebyli vidět.

Na prvních sobech jeli dva nezajímaví jezdci. Oba na sobě měli méně kožešin a drželi v rukou jezdecké luky. Poslední jezdec měl koženou čapku vykládanou jantarem. Podezřívavě si prohlížel okolí a vypadal připraven zaútočit na cokoli, co by se zatvářilo nebezpečně. Měl ve tváři neobyčejně tupý výraz, ačkoliv to možná bylo dáno jeho celkovou podobností se zavalitým ledním medvědem.

Na smyku jela, zahalena do hory kožešin, sibiřská šamanka, která byla na rozdíl od ostatních velice krásná. Bohužel byly vidět jen její oči, překypující energií, nepochybně ve velké míře spotřebovávanou na udržení těla v teple.

Najednou začal poslední ze Sibiřanů vztekle křičet, seskočil ze soba a rozběhl se směrem k zavátému Gdž?h-čhinovi. V tom by se té chvíle nikdo krve nedořezal, nicméně zůstal sedět pod svou závějí ani nedutal. Sibiřan zabodnul své kopí do blízkého stromu a začal do něj mlátit válečným kladivem.

Ostatní počkali, až se uklidní, potom ho odvedli k jeho sobu a v poklidu vyrazili dál. Gdž?h-čhina ani barbarských nájezdníků si nikdo ani nevšimnul. Dokud se jeden z nich nerozkašlal.

Jezdci vyrazili kupředu tak rychle jak jen mohli, aby zároveň chránili smyk se šamankou. Gdž?h-čhin zařval: ?Teď, červi!?

Ze sněhu vyskočili ti Tataři, kteří neumrzli, a začali vystřelovat šípy. Všichni jezdci se postupně sesunuli ze sobů, ne zcela nepodobni často používaným jehelníčkům, sníh kolem nich se zbarvil do růžova. Gdž?h-čhin seslal další kouzlo a smyk se s rachotem rozsypal. Šamanka se hbitě vyhrabala z kožešin, něco popadla, nasadila si sněžnice a začala se brodit sněhem pryč.

Gdž?h-čhin spoléhal na to, že ji potká osud jejích společníků, jenže žádné šípy se neobjevovaly. Velká část Tatarů definitivně zkolabovala a dva poslední si sbírali šípy. Gdž?h-čhin je ve vzteku jediným kouzlem usmrtil a vyskočil na jednoho z jejich koní. Na koni pro něj nebylo složité šamanku dohnat. Trvalo mu to pouhé dvě hodiny.

Odpočívala ve skalní rozsedlině. Gdž?h-čhina neviděla, ten vyšplhal na skalisko a odtud před ní ladně seskočil.

Skvěle využil okamžik překvapení, dokonale předpověděl její reakce a připravil se na to. Držel vše pevně v rukou, ale bohužel byl zapadlý po ramena ve sněhu. Šamanka couvla ke stěně rozsedliny a začala horečnatě mumlat nějaká slova. Gdž?h-čhin si jejího šoku nevšímal a vychutnával si své vítězství. Nepěkně se usmíval a také z čiré samolibosti seznámil sibiřskou tajgu s pojmem lesní požár.

Šamanka najednou švihla rukou a vyhodila do vzduchu jako pěst velké svraštělé semeno, které vzápětí zmizelo v záblesku zelené záře.

Gdž?h-čhin si s hrůzou uvědomil, že měl celé vítězství v ruce a nechal ho vyklouznout? Omráčil šamanku záplavou ohně a proklínal vše kolem sebe, počínaje světem všeobecně a konče až takovými podrobnostmi jako jsou lískové oříšky.

Druhý den, když už byl unaven nadáváním, naložil šamanku na jednoho koně, nasedl na druhého a vydal se zpět do Moskvy.

II.. Inventio

(Sonata A-minor)

E?rag-on si sedl na zdupané jehličí a znaleckým okem začal pátrat po zvěři, přehlédl ale všechny stopy. Podle všeho byla vysoká i tady. Tento den už určitě uspěje. Jeho kořist ? malý, téměř chromý los ? mu už dva týdny unikala. Los byl stále se stádem, ale E?rag-on se přesto divil, že se už nestal obětí vlka nebo jelena.

Nebe bylo temné, jako každou polární noc. Foukal mrazivý vítr. Kolem E?rag-ona se tyčily hory. Na nebi nebylo mráčku jen polární záře se klikatila oblohou, mihotala se a světélkovala. Po horských údolích stékaly potůčky z chladných ledovců a třpytivých závějí. Údolím se plížila hustá, pochmurná mlha, takže skoro neviděl na svoje nohy.

E?rag-onovi bylo patnáct a zmítal se tedy v záchvatech pozdní puberty. Na rozdíl od ostatních lidí v Kiruně se u něj trochu projevovaly geny asijských předků, takže měl trochu nezvyklé rysy v obličeji a dokonale zacházel s lukem. Jeho obnošené šaty svědčily o tom, že hodně pracuje. U opasku měl v pouzdře zasunutý lovecký nůž s kostěnou rukojetí a v ruce držel luk z jakéhosi dřeva, které přivezli obchodníci z jihu. Luk měl zabalený v pouzdře ze sobolí kůže, aby ho chránil před vlhkem. Na zádech nesl ruksak upevněny na dřevěné kostře.

Zvěř ho zavedla hluboko do pásu Skandinávských hor, táhnoucích se od severu k jihu celou Skandinávií. S tímto rozeklaným pohořím se krom rozličných pověstí vázaly také zásoby mnohých kovů a jejich velmi kvalitních rud. Téměř všichni muži v Kiruně těžili a zpracovávali železnou rudu, kterou žádali obchodníci z celé Eurasie, jen E?rag-on nechtěl. Právě proto ho lidé z Kiruny považovali za podivína a blázna. Nikdo jiný se nevyčerpával chodit Skandinávskými horami po povrchu. E?rag-on byl společnosti tak trochu přítěží, především proto, že ačkoliv uměl střílet, neuměl stopovat.

Momentálně mu také docházelo jídlo. Pokud neuloví toho losa, bude se už zase muset vrátit s prázdnou, poslouchat posměšky všech ostatních a vyslechnout si přednášky o významu metalurgie.

E?rag-on chvíli přemýšlel v tlumeném měsíčním světle, a potom se posadil a schrupnul si. Byl na hezkém paloučku, pod sebou měkké lišejníky nad sebou polární záři ? spalo se mu krásně. Dokud ho neprobudil příšerný skřípot.

Oblohou se rozlévalo zelené světlo, vycházející z jakési jasné padající hvězdy, za kterou zůstávala na obloze klikatá zelená čára. Meteor ? nepochybně to byl on ? zpomaloval a dopadl do lesa několik set metrů od E?rag-ona. To byla dokonalá příležitost. Meteoritické železo bylo vykupováno za těžké peníze. E?rag-on sám měl to štěstí, že v horách jeden meteorit našel a tehdy za něj koupil svůj perfektní luk. E?rag-on se horem pádem rozeběhl směrem k místu dopadu a halekal (jako) na lesy.

Místo bylo výrazně vyznačeno, protože stromy v okruhu deseti metrů od dopadu byly zlomeny v jednom metru nad zemí. E?rag-on přeskákal zlomené kmeny a vrhnul se k meteoru. Ležel na svépomocí vytvořené mýtině, kolem něj se vinula mlha a sám meteorit se lehce kovově lesknul.

E?rag-on k němu skočil, chytil ho, vyzvedl nad sebe a s jekotem upustil. Jen zázrak mu zabránil políbit rozžhavený meteorit. Vzhledem k teplotě kamene se mu už nechtělo manipulovat s ním více rukama ani prostřednictvím jiného hořlavého materiálu, a tak donesl větší množství vody z blízkého potoka a kámen zchladil.

Mýtinku zahalil mlžný opar, a když se rozplynul, kámen byl mnohem lesklejší než před politím. E?rag-on ho sebral a schoval do torny. Štěstí mu dnes přálo. Pravděpodobně bude mít zase nějaký čas velké množství peněz? nebo alespoň zaplatí většinu svých dluhů?

III. Songs of Kiruna

(D-dur Allegretto)

Polární záře plála nad horizontem v překrásných růžových a žlutých odstínech. Vzduch byl svěží, řezavý a především velmi chladný. Okraje potůčků vytékajících zpod ledovce měly zamrzlé okraje, sníh byl zmrzlý a bludné balvany byly pokryty tlustou vrstvou jinovatky. E?rag-on si všiml, že místo, kde včera našel kámen už oblézají astronomové v legračních šatech a propočítávají úhel dopadu meteoru, takže se mu elegantně vyhnul.

E?rag-on našel svého koně. Byl stále na svém svahu, jako pokaždé, když E?rag-on odcházel výš po ledovci. E?rag-on nasedl a vyrazil širokým ledovcovým údolím. Jeho kůň letěl tryskem po pláni a mrazivý vítr jen svištěl kolem. Údolím se shodou okolností pohybovalo stádo sobů, takže E?rag-on jednoho skolil. Porcování mu zabralo trochu času, ale on byl za úlovek rád, neboť nechtěl domů s prázdnou. Když měl maso v ruksaku a v sedlových brašnách měl paroží a některé kosti, vydal se dál do Kiruny. Ledovcové údolí se stáčelo k jihu a na jeho konci stály tavičské pece, chatrče a kovářské dílny ? vesnice Kiruna.

Skandinávské hory, ze kterých se E?rag-on vracel, byly prvním z území na západě, o kterých nemohl ruský car říct, že jim vládne. Dodnes se vypráví jak jeho vojsko stěží prošlo finskými bažinami a vyčerpané potom nemohlo čelit Vikingů, kteří ho porazili na hlavu. Jako by nad Skandinávií visela kletba, způsobující, že je stále svobodná, ačkoliv Skandinávci to s oblibou přisuzovali Thorovi. Jehličnany tu rostly do výšky a i když nad nimi bylo vidět jasné severské nebe, cizinci se tu vždy cítili tak trochu stísněni (především mezi štíty Vikingů). Od doby, kdy sláva Vikingů trochu pohasla, se však většina obyvatel soustředila na kovolijectví a hutnictví.

E?rag-on pokračoval svižným klusem údolím a cesta mu krásně ubíhala. Napojil koně na břehu bystré řeky Kalixälven, jel podél ní a pozdě večer, kdy už nebylo vůbec světlo, uviděl ohně Kiruny odrážející se od vod jezera Luossajärvi. Z výhní se valil dým a pára, vzduchem se neslo tlumené hučení.

Utábořil se a jako každou volnou chvíli za polární noci obdivoval krásu vlnících se pásů polární záře.

Nad ránem se ochladilo ještě víc a E?rag-on přemýšlel, jestli jeho strýci už zamrznul teploměr. E?rag-on hleděl jak se země v nekonečných pahrbcích stále snižuje. Viděl před sebou dlouhou pláň, ale jinak byly všude kolem hvozdy. Okolí znal. Na severu žili Laponci, ale tam byly jen pláně a pustiny. Řeky se stáčely k jihu, do moře. Na jihu také ležela také jediná další vesnice široko daleko ? Gallivare. A nad tím vším se tyčila ohromná Kebnekaise ? hromová hora.

A v té ledové krajině - jako ohnivý rubín ve stříbrném šperku ? plála Kiruna. Shluk chatrčí a srubů seskupených kolem hutě sálal teplem. Kolem vesnice se osamoceně krčily sruby pastevců sobů a lovecká chatrč jeho strýce, připomínající drobné tvory, kteří se sice chtějí ohřát u ohně, ale bojí se přijít příliš blízko. Z této výšky vypadaly všechny malé jako ledové kroupy padající z oblohy.

Do vesnice přijel E?rag-on až večer. Oproti chladné a tiché divočině to tu bylo úplně jiné: kováři soustavně bušili do rozžhaveného železa, takže ve vzduchu neustále zněly rány, cinkot a řinčení a byl plný pachu síry, kouře a potu. Vesnice sestávala povětšinou z nízkých, masivních domů, postavených z klád červených borovic, s rozložitými doškovými střechami, ale kovárny a domy blízko výhní byly kamenné a měly břidlicovou střechu.

E?rag-on prokličkoval mezi kovářskými pacholky a dorazil k domu zdejšího mistra třídiče rudy ? Zlouna. Opřel se do padacího mostu, a když ho odsunul stranou, protáhl se dovnitř. Ocitl se ve velké hale naplněné káděmi a hromadami nadrcené rudy. Všichni zdejší pacholci už odešli a tak se jen samotný Zloun procházel svým ztemnělým, zaprášeným světem hromad rud různých kvalit. Byl malý, ale mohutný a ramenatý, chrchlal a kašlal rudný prach a na svět se díval nenávistně hlubokýma, černýma očima. Ale byl to on kdo za meteoritické železo platil v celém okolí nejlépe. Procházel mezi káděmi s vytříděnou rudou a občas namátkou vzal nějaký kámen, chvíli ho zkoumal a potom buď položil zpátky nebo přehodil jinam.

Když E?rag-on vešel, Zloun se zamračil a zachrchlal:

?Hleďme, nadzemňák, lovec, se zašel ukázat mezi rudaře. Tak co chceš koupit??

?Nic,? odsekl E?rag-on. Nikdy nemohl Zlouna vystát. Mistr s ním vždycky jednal jako s podřadnou bytostí. Vždycky mu předhazoval, že není pořádný člověk a že se nevěnuje zpracování kovů. Choval se tak ke všem, kdo nebyli horníci nebo kováři. Záleželo mu jen na železe a na jeho dceři ? Kobaltii.

?Tak co tu koroduješ! Přišels mi ze starý známosti říct, že nic nechceš?? zařval až drnčelo sklo, ale potom se sehnul k jedné haldě a prohlížel si nějaký kámen.

?To ne,? připustil E?rag-on, ?jdu prodávat.?

Zloun se otočil. E?rag-on vzbudil jeho zájem.

?A co teda máš??

E?rag-on vyčkával, aby ještě zvýšil Zlounovo napětí, jenže přesáhl.

?Tak co si vo sobě myslíš? Že mám na tebe věčnost? Si myslíš, že když si ty z hor jednou za čas sejdeš do Kiruny, tak my tady budem mít druhý Vánoce? Co mám dělat? Já tady tvrdě makám a nehodlám si kecnout na zadek pokaždý když projdeš kolem!

Nabízej, nebo táhni!? Poslední slova Zlounova chraplavého řevu ještě dlouho rezonovala halou a odrážela se od popraskaných okenních tabulí, než se E?rag-on odvážil promluvit:

?Našel jsem meteorit, Zloune,? E?rag-on okázale vytáhnul matně se lesknoucí svraštělý kámen.

?Takže tys v horách šlohnul meteorit,? zabručel Zloun a zvědavě se předklonil.

E?rag-on přešel jeho poznámku a otázal se: ?Kolik mi za to dáte??

Zloun přemýšlel a zatím zkoumal meteorit.

?Má všechny znaky, ale uvidíme, co na poklep. Je poměrně lehký, možná je dutý?? Zloun přešel ke svému stolu a vyndal sadu nástrojů. Chvíli meteor zkoumal, ale najednou se vymrštil a udeřil pěstmi do pracovní desky, až nástroje poskočily. Potom začal zase řvát:

?Ze mně nebude nikdo dělat vola! Kór takovej skrček, jako ty, ne. Myslíš si, že mě voblafneš dřevem zalitým ve rhodiu? Máš mě za idiota? Co ti mám asi tak dát za těch pár gramů rhodia? Nebo ti mám proplatit palivové dříví? Táhni vodsud! Padej i s tím špalkem!?

Vtom se masivní borové dveře za nimi rozletěly na třísky pod náporem Zlounova hlasu. Za dveřmi stál překvapený kovář Horse, držící v ruce kliku se zbytkem dveří. Dolů do haly sešla také Kobaltia ? vysoká a pohledná šestnáctiletá dívka, s neobvyklými, měděnými vlasy, na které byl Zloun obzvlášť hrdý. E?rag-ona nepřekvapilo že tu je, vždy se přišla podívat, co se povedlo otci uřvat. Tentokrát pouze obrátila své zelené oči v sloup. Horse byl hlasitější. Odfrknul si (kterýžto zvuk se silně podobal zařehtání) a prokřupal klouby na rukou. Horse byl jeden z nejsilnějších kovářů. Jeho tělo bylo v podstatě jeden pletenec svalů porostlý vousy a chlupy, připomínající srst. Byl oblečený do silných kožených šatů, typických pro kováře pracujících v bezprostřední blízkosti vysokých pecí.

?Zloune, ksakru, tys zas vyrazil ty dveře. Si myslíš, že moji hoši nemaj nic jinýho na práci; že musej furt opravovat tvý blbý dveře? Nemůžeš si dávat pozor, kam řveš??

?Vomlouvám se, Horsi, ale tenhleten se mě pokoušel podvýst! Donesl mi dřevo zalitý ve rhodiu, tvrdil, že je to meteorit a myslel si, že na to nepřijdu. Dovopravdy mě to nakrklo.?

?To se nedivím Zloune, je to malej hajzlík, nepracuje a myslí si, že se bude vysmívat rudařům,? pokýval hlavou chápavě Horse, ?jenže, Zloune, normálně ho seřež nebo zabij, jen prosim tě neřvi, ty dveře jsou vždycky děsná fuška a ty sám víš, že za to kluci nedostanou ani blbej měďák.?

E?rag-on zůstal stát jako opařený, nikdy neslyšel od žádného kováře delší smysluplné sdělení, krom toho by nikoho z kovářů nenapadlo zastávat se E?rag-ona proti Zlounovi.

?Pusť to k vodě, Zloune, narvi mu ten šutrák do krku a jdi spát. Ráno sem někoho pošlu na ty vrata.? S takovou se Horse otočil a vyšel ze třídírny. Kobaltia se podívala na otce.

?Otče, vyhoď E?rag-ona, ať se můžeme najíst.?

Zloun nasupeně přivřel oči. Potom se na E?rag?ona podíval a mrštil po něm kámen.

?Táhni do hor.?

# # #

E?rag-on vyšel, ale čekal tam na něj Horse.

?Tak poslouchej, chlapče. Taky mi bylo patnáct a dělal jsem voloviny, ale štvát Zlouna se nevyplácí, a tady tě to příde vyloženě draho. Nějaké zkušenosti s kovářstvím mít musíš, kováš si hroty šípů a podařilo se ti zpracovat rhodium. A teď mě poslouchej: můj sin Baldor chce brzy vyrazit do Kodaně, takže budu mít u výhně volný plac a piš si, že si ty zatracený dveře vodpracuješ. Nejdřív u měchů, a až budeš mít dost, půjdeš ke kovadlině. Rozuměls??

?Ano, pane,? odpověděl E?rag-on se zmrzlým úsměvem v obličeji. Na práci v Kiruně se vůbec netěšil. Ani za mák se mu nechtělo trávit celý den ve vedru výhní a celý od sazí, prachu a popela neustále šlapat měchy nebo bušit do kovadliny. Ale proti Horseovu slovu nebylo odvolání.

Navztekaně hodil ruksak na záda, naskočil na svého koně a tryskem se prohnal Kirunou. Pohled na temný stín řítící se mezi ohněm možná evokoval představu apokalypsy, ale byl to pouze naštvaný E?rag-on spěchající domů do strýčkova loveckého srubu.

Strýčkův srub se krčil na svahu, zpola zapadaný sněhem a sotva viditelný. Byla to stavba z masivních klád se šindelovou střechou, nad kterou vystupoval kamenný komín. Byl to srub, který ležel nejdále od Kiruny, ale E?rag-on, Rogan ani jeho strýc nechtěli mít nic společného s tou kouřící dírou.

E?rag-on zavedl svého koně do stáje, kde stála ještě jedna klisna ? Birka ? spolu s kozou a sobem. Potom přešel dvorek a zaklepal na dveře. E?rag-on slyšel, jak vevnitř strýc uvádí do pohybu složitou soustavu zrcátek, a potom klapnutí západky. Dveře se otevřely.

Jeho strýc Nero stál ve vchodu, jako vždy vychrtlý, se zapadlýma očima, hlasem prodchnutým alkoholem, uvítal E?rag-ona:

?To je dost, že jdeš. Rogan se ještě někde fláká na lovu.?

Na starém dřevěném stole, který byl stejně pevný, jako když ho před lety vytesali z jediného kusu kmene, hořela lojová svíce, na zdi vysely na hřebech hrubé dřevěné naběračky. Ve zdi byly další dveře, vedoucí do druhé jizby. Podlaha z udupané hlíny byl na některých místech sedřená. E?rag-on shodil batoh, vyložil maso, kosti a paroží.

?To je všechno? Když jednou za tři týdny ulovíš malého soba tak tady pochcípáme hlady! To můžeme rovnou sejít do Kiruny a těžit blbou rudu!?

?Není to všechno, našel jsem meteorit.?

Strýc nasadil hladový výraz.

?Byls? za Zlounem??

?Byl, ale Zloun mě vykopal a rozbil při tom dveře, budu si je muset odpracovat.?

?Ten neřád! Dojdu mu to vymluvit!? strýc měl tvář bledou vzteky, ?blb jeden rudytřídičská! Zaplatí si to sám!?

?O to nejde, strejdo, řekl to Horse. S tím se fakt nedá nic dělat.?

?No jo, Horse, pan Někdo, pan Kovář,? odfrkl pohrdavě Nero, ?Ten si může fakt dělat co chce. No nic, stejně to nějak pořeším.?

?Díky strýčku, půjdu si lehnout. Strašně mě bolí hlava.?

E?rag-on doklopýtal do druhého konce místnosti, natáhnul se na pryčnu a začal strašlivě chrápat. Nero si ovázal uši slámou a šel si hrát za dům s křesadlem.

IV. L? Legendia di Baobabbo

(Cantatte für tam-tam und choir)

Vodní hodiny probudily E?rag-ona ze spánku. E?rag-on měl pocit, že tma je hustší a mráz hlubší než včera, nebylo se čemu divit ? zima se blížila, ale nikdy nepřicházela tak rychle. Uvědomil si, že je mu pěkná kosa a tak se navlékl do teplejšího oblečení a do bot vycpaných slámou, protože i podlaha byla promrzlá.

E?rag-on se rozhlédl po své čtvrtině jizby. Pod pryčnou měl vak s předměty, které si chtěl schovat. Přidal k nim i kámen. Krom toho tam byly i další kameny, různé parohy a kosti? celkově nic moc, jediný pořádný kousek byl náhrdelník z medvědích a vlčích zubů. Ten si dnes pověsil na krk.

Byl totiž zvláštní den. Pokud si to ovšem strýc nepopletl, tak toho dne se E?rag-on narodil. Bylo to před šestnácti lety. Jeho matka ho nechala strýci a odešla zpět. Prý šla do Osla nebo Stockholmu. E?rag-on neznal žádné podrobnosti. On sám si ze svého porodu nic nepamatoval, Rogan nebyl pár let doma a strýc byl hrozně opilý. Jediný, kdo by mu mohl něco říci ? jeho teta ? zemřel před deseti lety. E?rag-on si jen domýšlel, že jelikož jeho matka byla seveřanka, pak jeho otcem musel být nějaký asiat. Trochu ho to mrzelo, neboť přestože ho Rogan neustále ujišťoval o tom, jak skvělé jsou jeho schopnosti v lukostřelbě, a to, jak si rozumí s koňmi, pro lidi z Kiruny byl E?rag-on už tak ztělesněním toho, čemu se vysmívali ? nezajímal se o rudu a chodil nad horami. Odlišný vzhled mu to nijak neusnadňoval.

E?rag-on vyšel do chodby ke žlabu, aby se umyl, ale zjistil, že voda je zmrzlá. Tolik mu to nevadilo, měli ještě studnu. Šel se tedy podívat ke studni, ale když spustil okov s vakem do hlubiny, zespoda se mu ozvalo jen cinknutí kovu o led.

?Cákriš, pomyslel si E?rag-on. Tož budu holt páchnout. A nebudu mít co pít.? Ta myšlenka ho vyloženě rozesmála. Smál se, až ze stropu opadávaly drobné rampouchy. Došel se podívat zpět do jizby. U stolu už tam seděli Rogan s Nerem a snídali nějakou pozdní zeleninu. E?rag-on jim věnoval pozdrav. Oni mu v odpověď pokývli.

Rogan byl jen o nějaké dva roky starší než E?rag-on, přesto tak nějak působil, jako by byl staletí starý. Byl urostlý, svalnatý a vysoký. Měl dlouhé černé vlasy, ostře řezané rysy v obličeji, bradu měl obrostlou krátkými prokvětlými vousy. To co vyzařovalo jeho ?prastarost? byly hluboké černé oči. Nero říkal, že Rogan má velmi slovanské rysy a že jsou tedy příkladná multikulturní rodina ? asiat, Slovan a Germán spolu v míru v jedné chatě.

?Rád tě zase vidím,? řekl Rogan, ?doufám že ses měl dobře. Uspěl jsi??

?Ale jo,? odvětil E?rag-on, ?řekl ti strýček, co se stalo?? Vzal si kus zmrzlé mrkve a zakousl se do ní.

?Ne,? řekl Rogan, a tak E?rag-on příhodu převyprávěl, vynechavše jen některé nelichotivé detaily a hloupé chvíle. Rogan se potom zašel podívat na kámen. Povytáhl nad ním prošedlé obočí.

Když dojedli, šli zkontrolovat pasti a na krátký lov, odpoledne šli pomoci Nerovi do palírny whisky.

Kolem poledne sice obloha zesvětlela, ale slunce se už ani neukázalo. Týdny úplné tmy se blížily. Při tomhle světle obstarali své pochůzky a poté nosili soudky s whisky do sklípku, zatímco Nero sklízel destilační aparatury.

Následující dny strávili nasolováním uloveného masa, vyděláváním kůží, zpracováváním kostí a šlach.

Devět dní po E?rag-onově návratu z hor se přihnal strašný orkán. Od té chvíle vůbec nemohli ven. Jen se krčili u krbu a dělali domácí práce, občas mrkli oknem do tmy kde skučel vítr. Brzy se přihnal i sníh a tma změnila barvu z černé na bílou. Celou chatu zavál sníh, takže museli občas ven odházet sníh, aby se vůbec dostali do stájí.

Když orkán ustal, E?rag-on se vypravil do vesnice. Musel si vzít sněžnice a stejně se daleko nedostal. Jen shlédl z kopce do údolí. To však stačilo k tomu, aby zjistil, že kupci, na které čekali, nepřijeli.

?Obávám se, že letos se za obchodníky do Kiruny nedostaneme. Jestli vůbec přijedou, když je venku taková psota. V nejhorším tu přečkáme zimu jen o whisky. S tím se nedá nic dělat,? s radostí proklamoval Nero, zapalujíc pro zábavu troud.

Nicméně čas mu tuto radost nedopřál, za několik dní se údolím doploužila do Kiruny skupina saní a smyků. To vneslo nový elán do příprav, kupci pochopitelně přijeli hlavně pro železo a kovářské výrobky, ovšem Nerova whisky byla na jihu žádaná, takže strýc vždy všechny soudky prodal. Krom toho se občas podařilo najít kupce i pro dobrou medvědí kožešinu či jiné úlovky. Nero si dal do váčku peníze a několik sirek, E?rag-on zas uložil meteorit mezi soudky a pomohl Roganovi naložit kožešiny a paroží. Po hubené snídani zapřáhli soba do saní a sami si nasadili sněžnice. Vydali se na trh do Kiruny.

Kupci už nakládali na saně železo i hřivny vzácnějších kovů, bedny s nástroji i zbraněmi a na oplátku prodávali to, čeho se na severu nedostávalo. Všude se motala spousta lidí, ale i v té směsi už si kupci všimli Nera a začali mu nabízet odkup jeho whisky, Rogan zas smlouval o kožešiny. Zatímco jim se hrnuly mince do váčků, E? rag-on zamířil ke kupcům s kovy. Kolem něj byl trh v plném proudu ? kupci se hádali s rudaři o ceně železa, ženy se hádali s rudaři o ceně šatů, děti se hádaly s rudaři o době, kdy mohou jít spát, rudaři se se sebou hádali, když už se nimi nikdo nehádal. Zkrátka ? čilý obchodní ruch.

Přesto měl E?rag-on dojem, že kupcům se tak dobře nevede. Jejich děti se tvářily ostražitě a měly po ruce dýky, muži byly ozbrojeni přímo po zuby a dokonce i ženy nosily luk a šípy. E?rag-on nevěděl, proč by měli být ozbrojeni. Mezi Skandinávií a Ruským carem byl už nějakou dobu mír, nikdo nikoho nenapadal a lapkové nebyli o nic horší než dříve. Ne že by polární noc jižany neskličovala, ale obchod jim vždy rozjasnil tváře, teď se netvářili šťastně ani když vydělávali. E?rag-on se nakonec rozhodl nedráždit zbytečně překupníky se železem a raději zamířil za Marlowem, Britem, který obchodoval s neobvyklými předměty, přivydělával si psaním a mimo jiné se pasoval na prodlouženou ruku božské spravedlnosti.

Našel ho u stánku, kde předčítal jakési povídky. S každým slovem narůstaly obdivné výkřiky. E?rag-on věděl, že za takové představení dostane Marlowe pěkných pár mincí. Marlowovi se snad jako jedinému opravdu dařilo a vytahoval se do výšky s každou poklonou, kterou kdo složil jeho povídkám. Byl výborně upraven, oblečen v cizokrajných šatech, na kterých dychtivě spočinula okem nejedna žena, nesl se se vznešeností, která odpovídala jeho šlechtickému stavu.

Vzhledem k nadšenému hloučku posluchačů se k němu nemohl E?rag-on dostat, tedy si sedl a čekal. Povídky moc neposlouchal. Netýkaly se ničeho co by ho zajímalo, jejich pointy mu přišly cizí a neobjevoval v nich žádný jemu blízký smysl.

Jakmile byl ale Marlowe volný, E?rag-on vystartoval ne zcela nepodoben šípu. Setkal se Marlowovým rapírem, neboť ten si pochopitelně myslel, že má co dělat se zlodějem. E?rag-onovi však nedalo moc práce přesvědčit ho o opaku. Marlowe brzy zahořel zvědavostí, sklidil krámek a pozval E?rag-ona do svého stanu.

Marlowe měl stan ušitý ze sobích kůží, interiér ovšem nebyl severský v žádném případě, nejvíc ze všeho připomínal pojízdný palác méně zámožného paši. Na ozdobně řezaných výztuhách stanu visely drahokamy vykládané cizokrajné šavle a nože, veškerý nábytek byl vykládán slonovinou a vzácným dřevem; sametem a hedvábím Marlowe očividně nešetřil. Oproti pašovi měl ovšem navíc značný výběr alkoholických nápojů, mezi kterými zaujímaly čestná místa lahve irské whisky.

E?rag-ona Marlowe usadil na taburet a do křišťálových číšek nalil hostu víno. Ten zatím vyndal mošnu s meteoritem a obřadně ho položil na bílý sametový polštář. Marlowe E?rag-onovi podal číšku a meteorit si vzal do rukou.

?A teď mi řekni, proč s ním nejdeš k obchodníkům s kovy, ale ke mně.?

E?rag-on chvíli zaváhal a potom se rozhodl vsadit na pravdu:

?Zlounovi se moc nelíbil, jak křičel, moc jsem mu nerozuměl, ale mám dojem, že je to spíš výtvor lidských rukou, kuriozita, umělecké dílo, nebo něco takového.?

Marlowe se dál neptal, beze slova vytáhnul lupu, klenotnické náčiní a psací potřeby. Začal kámen detailně prozkoumávat, proklepávat ale hlavně pozorovat lupou. Brzy vyměnil lupu za jakési dvě čočky upevněné na posuvné liště. Potom začal něco kreslit brkem a nakonec si tak dlouze prohlížel své dílo, až se E?rag-on začal strachovat, že na něj velký umělec zapomněl a začal se věnovat polibkům múz. Marlowe se ovšem nakonec napil a promluvil:

?Máš překvapivý odhad, skutečně je to umělecké dílo, všude po povrchu toho meteoritu jsou miniaturní ornamenty a orientální značky. Bohužel pro tebe ses trefil i co se kuriozity týče. Cenu to de facto nemá. Rozumný člověk to nekoupí, mohu leda najít na jihu nějakého výstředního milovníka filigránské práce. Ovšem také bych mohl najít nějakého hledače pokladů, milovníka tajemství či někoho podobného, neboť ty orientální značky mají očividně svůj smysl. Například tady - ??vzdor řádu odporujícímu přírodě? vyklíčí? popřít císaře i krále? jediný strom?? může za tím být nějaká konspirace, dost možná templáři. Připomíná mi to jeden případ ze sedmatřicátého? ovšem tím už tě nebudu nudit. Každopádně bys musel rok počkat. Tak, co ty na to??

?No, pokuste se najít toho kupce, rok nic není. Ten nápad s tím spiknutím je taky moc hezký, mohl byste o tom něco napsat,? snažil se nedat najevo zklamání E?rag-on. Jeho slova ovšem probudila v Marlowovi umělce a detektiva. Začal dedukovat, ovšem do svých úvah neopomněl vložit nestydatě nepokrytou básnickou obraznost:

?Letos je cesta obzvlášť špatná, všude je plno Hunů a do toho se sem pletou zvěsti o rudovlasém Číňanovi, který je vede a car nic? Číňan a do toho tajemný orientální kámen s vyrytým poselstvím? hrozba carovi? tajná skupina, nespíš nějací bojovní mniši nebo taoisti, extra kodex et cetera, et cetera? car se spřáhne s Huny a Čínským renegátem a táhne na Tibet? Čínský císař, syn nebes, nic? vzbouřenci proto logicky popírají i jeho? obě strany tajně podporují benátští kupci a sultánův velkovezír, kteří uzavřeli tajnou dohodu s cílem ovládnout hedvábnou stezku? a na pozadí všeho templáři, s vědomostmi starých Egypťanů řídí vše a stojí za vším. Nakonec vyjdou z Agarraty a stanou se pány světa, obnoví potopené Is a anglický král otře hubu? nesměj se hochu, tys nebyl v Paříži v devětadevadesátém.? Marlowe se dobral konce svých myšlenek, přestal si všímat E?rag-onovy přítomnosti a na nízkém stolku začal tyto ztřeštěné myšlenky uvádět v život. Zatím na poli umění.

E?rag-on dopil víno a odešel ze stanu. Neměl už co dělat, tak vyrazil do hospody U Thorova kladiva.

Uvnitř bylo teplo a vzduch byl plný vůně pálícího se smolného dřeva a kouřících pochodní. Nad krbem viselo pověšené velké obouruční kladivo, umně zdobené runami, takže bylo možné věřit, že toto skutečně patří hromovládci, který si je jen ponechal ve své oblíbené hospodě. Na zdi naproti kladivu visela na zdi dřevěná hlava s šípem v čele a ruskou čepicí, coby pokrývkou. Na pultě neustále stály nějaké korbele piva nebo teplé medoviny, žádný tam ovšem neteplal, resp. nechladnul, dlouho a byl vystřídán jiným. Hostinský ? jmenoval se příznačně Freyja ? měl plné ruce práce, ovšem nikdy nezapomněl udělat svým hostům čárky na borový sud, neboť dobré účty dělají dobré přátele.

Dění se točilo kolem dvou obchodníků. Byly obtloustlí, rudolící a usměvaví, na věšáku za nimi visely kožešinové pláště a medvědí beranice. Oni sami byli oblečeni do vyšívaného oblečení pastelových barev, zkrátka zámožní Rusové, přesně jak je zachycují dobové karikatury. Podle všeho měli dobré obchody za sebou a vodku v sobě. Ovšem řeči, které vedli, by nemohla omluvit ani ta největší opilost.

?Vy tomu vůbec, ale vůbec, škyt? nerozumíte,? vysvětloval ten menší a leštil si rukávem sklíčko zlatých kapesních hodinek, ?cár to myslí dobře, šecy zemi budó pod jeho trůnom a už nikdá, nikdá? se nebude válčiť, nó né? Není to ták, jak se? tu říká, že Húnovja a škyt? kozákovjá só jedna pakáž, ne ne. Húnovja jsou podvvvratní a méněcenní spřáhlí s kul? škyt? áky a tibetskémi nebo čečenskémi téróristmi, enemže to tvája makovice stejně némóžou pánimájať. Tož je lepšejšé poslechnót báťušku, co se vo tibjá postará, aby jich Gruzínci nezvraceli? škyt.?

Vtom někdo vykřikl: ?Flákněte ho tím kladivem! Ukažte mu Prostřelenýho ať se jeho velechytrá palice domákne, co si myslíme o carovi!? Tento výkřik doprovodil hromadný povzbuzující pokřik.

Obchodník se pokoušel otočit se tak, aby viděl prostřelenou hlavu, nicméně tento manévr mu už nebylo dopřáno ukončit, neboť jeho tělo i mysl náhle zmohly radovánky dne a on se s chrápáním uvelebil na podlaze. Hubenější obchodník mu odebral měšec, pohodlněji se uvelebil a začal se bít za čest padlého.

?Berete to za špatný konec, přátelé. Samozřejmě, že se matička Rus nemůže postarat o každého jednoho zvlášť, ale to snad zvládnete sami. Vy stále nedokážete pochopit nutnost připojit svou ocelovou skandinávskou paži k hlavě, která ji povede. Už nemůžete rozdrtit každého, kdo sem přijde, svět se to? zakulacuje, glóbelizuje. Určitě už se sem dostala čečenská, tibetská a hlavně britská mafie, v jejíž stopách přijdou Hunové a Mongolové. Věřte mi, potřebujete hlavu, která povede vaše kroky. Tou hlavou je matička Moskva.?

Jeho proslov dozněl s dunivou ozvěnou. Starousedlíci chvíli stáli jako opaření, nejspíše ne zcela přesvědčeni o spolehlivosti svého sluchu. Potom se všichni jako jeden muž vrhli na mluvčího a začala mela. Freyja sundal ze zdi Thorovo kladivo, těžko říci, zda kvůli tomu, aby ho měl po ruce, nebo proto, aby ho neměli po ruce hosté. Chvíli vyčkával, ale když zjistil, že se místní začínají bít mezi sebou kvůli starším křivdám, učinil zábavě přítěž. Rázným zvoláním oznámil konec otevírací doby, oddělil od sebe jednotlivé dvojice, Rusa, který byl ještě trochu při vědomí, uspal symbolem svého lokálu, vybral si od něj útratu i s tučným dýžkem a pokynul lidem, aby mu pomohli s úklidem hostince. Zatímco tedy Freyja vybíral mezi štamgasty peníze, ti rovnali stoly a lavice, odebírali Rusům části oblečení, kterými později dozdobili Prostřeleného. Následně jejich bývalé majitele začali přesunovat do chléva.

E?rag-on si v nestřežené chvíli také přilepšil na účet přespříliš odvážných kupců a zmizel z hospody. Slyšel až dost. Byl pobouřen řečmi těch žvanilů. Nikdy nenarazil na někoho, kdo se odvážil veřejně chválit cara, nebo dokonce navrhovat připojení Skandinávie k matičce Rusi. Lidé v Kiruně Rusko hluboce nenáviděli. Pokud se s tou záští už nerodili, vtisknul jim ji Brom svými příběhy o Ánddé Vullem, Lávrogainenovi nebo Vikinzích, kde Rusové vždy hráli role hloupých, špatných a poražených. Bylo to přirozené, ruský car se nikdy nechoval moc přátelsky a nikdy nevynechal příležitost k expanzi. Těžko ho mít rád.

Ovšem to co říkal Rus o zakulacování země a čečenské mafii E?rag-ona zaujalo. Jak to, že Rus přemýšlel podobně jako Marlowe? Jak to, že oba hledali tajné spiklenecké skupiny? Jak to, že oba zmínili jakýsi Tibet? Bylo by možné, aby měl Marlowe pravdu a E?rag-on držel v ruce klíč, vodítko, stopu vedoucí ke skupině toužící po porážce ruského cara?

Z úvah E?rag-ona probralo sotva znatelné vlčí zavytí následované o poznání uvolněnějším vrčením. Vzhlédl a v postranní uličce spatřil Rogana s Kobaltií. Zrovna se loučili letmým polibkem, E?rag-ona však více zaujal stín šedého vlka mizící za rohem. Neměl strach, že by jim mohl něco udělat, Roganovi tato zvířata projevovala respekt, E?rag-on to na lovu mnohokrát pozoroval. Spíše ho udivila přítomnost jinak plachého tvora ve vesnici.

Rogan pokývnul E?rag-onovi, opět skryt za neproniknutelnou kamennou tváří. E?rag-ona ani nenapadlo nějak si ho kvůli Kobaltii dobírat.

?Slyšel jsi zprávy od kupců?? zeptal se namísto toho.

?Jen něco málo od Marlowa. Hádal s Bromem o templářích a samurajích. Nic co by stálo za zapamatování, jsou to amatéři,? odfrknul pohrdavě Rogan, ?ale všechno nasvědčuje tomu, že měli těžkou cestu. Hunové je asi dost zlobí.?

Dlouho bylo ticho, než se Rogan zeptal:

?Co si myslíš, že se stane, až se to Nero se Zlounem dozvědí??

?Nakrátko uzavřou spojenectví a uškrtí tě ve svorné shodě,? odvětil bez zaváhání E?rag-on to, co byla čistá pravda. Dal už nevěděl, co říci, proto s bratrancem zamířili za Freyjou. Hostinec u Thorova kladiva byl totiž to jediné místo v Kiruně, kde byl člen Nerovy rodiny vždycky vítán.

Nouzové uzavření lokálu, kterým Freyja vyřešil komplikovanou diplomatickou krizi, již pominulo a hostinec byl zas plný lidí. Místo u jinak prázdného stolu zabíral i Nero, před sebou koflík naplněný zapálenou whisky. Ve Freyjově přítomnosti Kirunští tlumili svou nelibost, proto nikdo nahlas nic neříkal, když si Rogan s E?rag-onem přisedli k Nerovu stolu a objednali si medovinu. Freyja jim ji donesl osobně a chvíli zůstal, aby s nimi prohodil pár slov, přičemž často chválil Nerovy soudky. Čas jim pěkně utíkal, než přišlo vyvrcholení večera ? vystoupení bardů a trubadúrů.

Freyja vynesl stoly a sudy ven k ohňům a z jednoho z nich udělal pódium, na kterém záhy stanul první pěvec. Trubadúři se střídali, stejně jako příběhy. Tu zazněla dojemná romance, po níž nezůstalo suché jediné dívčí oko, tu zas pochmurná balada, jež zježila vlasy na zátylku i těm nejotrlejším horníkům, mladší pěvci veršovali krátké epigramy k potěše obecenstva a několik mistrů dohromady vyzpívalo celý epos o rodu Nibelungů. Ovšem zněly i domácí písně ság, vypravěči recitovali severské pověsti, o radost dětí se potom staral vrásčitý Laponec vyprávějící pohádky.

Když konečně dozněla poučná pohádka o muži, který si koupil svrab, zaplatil za něj dvěma soby a později také životem, mezi zář a stíny ohňů vstoupil Brom. Ta chvíle byla jeho, odlesky plamenů tančily po jeho tmavém plášti, propůjčujíce mu tajemný, magický vzhled a nad jeho skloněnou hlavou plála polární záře. Nikdo se neopovážil byť jen špitnout, když Brom roztáhnul ruce, aby uvedl svůj příběh:

?Pojďte a poslyšte pověsti dávných časů. Poslyšte příběh vzpomínek na dobu, kdy člověk dělal své první krůčky po tomto světě. Uslyšíte střípky legend, rozmetané národy a zničené zubem času. Uslyšíte o životech těch, kdo se pokusili vzepřít se prohnilému ruskému caru.?

Jeho oči jiskřící ze stínu tváře přeběhly po divácích. Zhluboka se nadechl a čas se nadechl s ním.

?Něž vaši praotcové spatřili světlo světa, v zemi daleko na jihu, kde slunce putuje tak nízko po nebeské báni, že je celá sežehlá a není tam nic než písek, vyrostly podivné stromy. Vrásčité a zkroucené ode dne svého zrození, žijíce navzdory zničujícímu slunci. Rostoucí kam jen se jim zachtělo, jak dlouho, jak moc? ty stromy byly svobodné, jak tomu chtěl Odin, avšak plačme, neboť to, co se nemohlo nikdy povést lstivému Lokimu, povedlo se jiným.?

Brom sklonil pozvednutou hlavu ke svým posluchačům aby viděl údiv a zvědavost, které v nich probudila mocná jména. Když opět promluvil, v jeho hlase byl zármutek.

?Na východním okraji světa kde se slunce každé ráno rodí z vln leží ostrov obývaný lidmi pleti žluté a srdcí neohrožených. Ti největší mezi nimi z nich se zvali samuraji a byli ztělesněním čestnosti, loajality a řádu. Před takovými muži jen těžko mohl kdo utajit jakékoliv tajemství světa, a tak samurajové věděli i o velkých zkroucených stromech na jihu. Avšak neohlíželi se na přání Odina, který chtěl mít baobaby, své božské stromy, svobodné. Nespoutanost jejich růstu přišla samurajům chaotická a velikost jejich větví zpupná. Rozhodli se potlačit stromy vzpírající se řádu a vyslali na jih svého rytíře, by ukradl semeno baobabu. Vprostřed svého paláce pak samurajové zasadili toto semeno, ne však do hlíny ale do kořenáče. Nemyslete si, Odinovy stromy jsou silné, ovšem vůle samurajů též, a tak tito střežili den za dnem kořenáč s rašícím baobabem a určili jeho růstu řád. Výplodu svého zrůdného činu začali říkat bonsaj.?

Brom se opět odmlčel a zanechal obecenstvo na chvilku v posvátném zděšení.

?Samurajové začali zotročovat více a více baobabů a bonsají přibývalo. Zjistili také, jak využívat jejich sílu a s pomocí bonsají získali moc. Jejich zdatnost v boji byla nepřekonatelná, protože samotný samuraj vydal za deset mužů a s bonsají jeho síla ještě vzrostla. Ale bonsaje vnesly mezi samuraje rozkol. Ti starší a moudřejší začali postupně chápat zvrácenost zotročování stromů, ovšem mezi mladšími, toužícími po síle a moci se vzedmula vlna nevole. Soudržnosti strážců Země vycházejícího slunce měl být již brzy konec, neboť v době největšího napětí přišel mezi samuraje Ivan, nečekán, nezván, avšak oplývající mimořádnou chápavostí a silou. Přijal kodex samurajů a složil těžké zkoušky. Díky svému intelektu brzy dosáhnul předního místa mezi příznivci pěstování bonsají. Starší řádu sledovali jeho postup s nevolí, ovšem nemohli už nic dělat. Naslouchal mu samotný císař, kdežto vůči jejich slovům byl hluchý. Tito samurajové proto sepsali smlouvu, v níž popírají nárok císaře na trůn. Distancovali se od zbylých samurajů a odmítli pěstovat bonsaje. Ivan, opilý vidinou moci, kterou měl na dosah, shromáždil kolem sebe třináct nejfanatičtějších stoupenců a vyrazil proti starším samurajům. Aby je přemohl, musel použít lsti, avšak ta se mu podařila. Jeho odpůrci nebyli připraveni na zradu a Ivan je všechny porazil, ovšem s výjimkou mistra Yamahašiho. Yamahaši přežil Ivanův útok, musel však odejít do exilu. Uchýlil se do Lhasy, pod ochranu svého přítele dalajlámy, který mu poskytl azyl a slíbil mu veškerou pomoc. Ivan se ale záhy dozvěděl, kde se Yamahaši ukrývá a ten, aby neuvedl v nebezpečí buddhistické mnichy, uprchl až na Island, kde, znechucen svým počínáním, na hoře Hvannadalshnúkur spáchal sebevraždu, jak mu velela jeho samurajská čest. Umírajícího ho zde zastihl Ivan. Vzal Yamahašimu jeho meč, se svými věrnými poté zesměšnil jeho tělo a cestou zpět ho vystavil v Norsku, nad Utigardským fjordem.?

Odpornost Ivanova počínání byla nejlépe zvýrazněna tichem, které zanechal Brom na Yamahašiho památku, než tiše a smutně dokončil.

?Poté, když už nebylo nikoho, kdo by se mu postavil. Ivan lehce získal trůn v Moskvě, a od té doby vládne jako ruský car.?

Kolem dohasínaly ohně, polární záře mizela a Brom odcházel, lidé si mezi sebou šeptali, Marlowe smutně popotahoval. Bromovy příběhy měly sílu, ať už byly jakékoliv, ale tento chytnul lidi za srdce, neboť měli další důkaz o špatnosti ruského cara.

V. Praemium fortunae

(Allegretto)

V noci po návratu z Kiruny E?rag-on hodně přemýšlel o souvislostech mezi Bromovým vyprávěním, Marlowovým fantazírováním a japonských orientálních značkách na svém meteoru. Ty značky mohly být klidně z té Země vycházejícího slunce, vlastně to tak pravděpodobně bylo, vždyť, co tam bylo: ?popřít císaře?, také ?vzdor řádu?, nebo ?vyklíčí? a ?jediný strom?. Celé to pasovalo do Bromova vyprávění. Na tom meteoritu mohl klidně být přepis charty těch samurajských odpadlíků.

Pokud to je meteorit, napadlo pojednou E?rag-ona. Klidně to mohlo být semeno baobabu. Zloun říkal, že je to vevnitř dřevěné. Takhle svraštělá semena bývají.

Pokud to ale nebyl meteorit, jak to, že spadl z nebe? Jistě se sem mohl dostat kouzlem, ale proč zrovna do liduprázdných skandinávských lesů? Bylo by možné, aby byl určen mně? Není to příliš mnoho náhod? Není to léčka? Ale proč políčit na mně?

Smířen s tím, že otázku nenajde, vzal krumpáč a lopatu. Na vzdáleném konci stráně odhrnul sníh. Následně tam ve zmrzlé zemi vykopal hlubokou díru, kam semeno uložil a zahrnul ho hlínou. Tak by nemělo vymrznout a na jaře vzklíčit. E?rag-on byl zvědavý na baobab. Pokud to tedy všechno nebyl jen výplod jeho fantazie. Ale i kdyby ne, tak co? Podle Zlouna je to zalité ve rhodiu, pobyt pod zemí tomu neublíží a E?rag-on může ten předmět vykopat a prodat. Dokonalý plán.

Zima přešla poklidně a E?rag-on na poklad zakopaný ve vzdáleném konci stráně myslel spíše sporadicky. Ale jak se začalo oteplovat a sníh pomalu odtával, E?rag-on častěji a s rostoucí zvědavostí pozoroval ono místo, které zatím zarůstalo jen řídkou severskou trávou.

K E?rag-onovu překvapení na místě zakopání skutečně jednoho hezkého jarního našel podivně pokroucený stromek, vyrostl přes noc asi do výšky jednoho metru. E?rag-on si tím nebyl úplně jistý, ale měl dojem, že mu před očima tloustne a sílí. Zatím ho tedy skryl lidským zrakům uřezanými větvemi chvojí a vyrazil domů. Začínal mít trochu strach z následků svého činu. Zasadil strom, ne ledajaký. Zasadil baobab a zasadil ho do země, nikoliv do kořenáče. E?rag-on si uvědomil, že se právě zapojil do jakéhosi poměrně starého a složitého sporu, jemuž nerozumí a aby toho nebylo málo, rovnou si vybral stranu. Shodou okolností stranu, která je slabší a na níž zemřelo více lidí. Umínil si, že se to nikdo nesmí dozvědět.

VI. Alba

(Si maggiore andantino)

Druhý den, když se přišel E?rag-on podívat na baobab, zjistil, že vyrostl o dobrý půlmetr a pořádně zesílil, jeho kmen i větve se vřetenovitě zakrucovaly a byly všemožně zvrásněné, nicméně velmi silné. Jeho kůra byla matná, šedivá, ovšem třpytily se v ní sotva znatelné stříbřité žilky. Strom na sobě neměl skoro žádné pupeny a lístků jen pomálu. Byl po všech stránkách velice zvláštní.

E?rag-on se na strom díval nedůvěřivě. Ještě více než včera se mu zdálo, že větve už takhle stočené v absurdních křivkách se samovolně kroutí a pohybují. Nechtělo se mu moc pobývat v těsné blízkosti stromu, zároveň ale cítil silné nutkání dotykem zjistit, co je tvor před ním zač. Rostlina se mu na strom zdála příliš neklidná, bylo v ní málo pomalé rozvážnosti, jakou E?rag-on vídal u jedlí a borovic. Měl dojem, že když přiloží ruku na kůru, ucítí teplo a v hloubi tlukot srdce.

Podobně jako E?rag-on se asi cítily místní rostliny, které se jinak navzájem svorně družily, ale od tohoto divného cizince se držely dál, tráva se ho nedotkla ani lístečkem, mech se držel v uctivé vzdálenosti, po zeleném potahu řas ani památky. I příroda si držela opatrný odstup.

E?rag-ona přemohla zvědavost. Váhavě natáhnul ruku ke kmeni a dotknul se ho. Kůra byla sice divná, nezvyklá, hladká a zároveň zvrásněná a pórovitá. Jenže E?rag-on, těžko říci proč, čekal kůži. Nic takového, kůra. Ani tlukotu srdce a proudící krve se E?rag-on nedočkal. Vše nasvědčovalo tomu, že uvnitř kmene míza poklidně stoupá a klesá lýkem, jak se na strom sluší a patří.

Vtom jako by mu do dlaně udeřil blesk. Chtěl odtrhnout ruku od stromu, ale bylo pozdě. Dřevo mu sevřelo malíček. Strom ho doslova kousnul. E?rag-on sledoval modrající otisky třísek na svém, už vysvobozeném prstě. Uklidňoval se jen pozvolna a pomalu, přitom se nemohl zbavit dojmu, že strom se směje jeho počínání. Rozzlobilo ho to. Věděl, že musel působit komicky a nechtěl dělat na první dojem šaška. Vždyť je to jen strom, pokáral se nakonec za takové úvahy.

Více a více však přemýšlel o riziku, které s sebou baobab přinesl. Za dva dny vyrostl tak, že byl jen o něco menší než E?rag-on. Jak velký asi bude za půl roku? Jak se bude vyjímat nad údolím, podivný a zkroucený? Mohl bych ho pokácet a nenápadně spálit. Jenže do toho se mu nechtělo. Myšlenka sama mu přišla kacířská.

Je to Odinův strom, připomněl si, svobodná bytost, padlo za něj tolik velkých mužů a já bych jím zatopil.

Zadruhé se mu nechtělo pozvednout sekeru proti něčemu, co disponovalo tak nepříjemnými prostředky sebeobrany. E?rag-on si nedokázal představit, co by mu baobab udělal, pokud by se přiblížil s dřevorubeckým náčiním, když jen kvůli dotyku tolik vyváděl.

Ne, E?rag-on jen rozšířil paraván z chvojí, kterým sazeničku kryl a chystal se odejít. Jenže když se otočil, zamrazilo ho v zádech. Začínal mít z baobabu opravdový strach. Litoval, že ho nezasadil do květináče a od vyklíčení neučil zásadám slušného chování.

?Tak hele,? oznámil nahlas rostlině, ?ke starším se sluší chovat uctivě a nikdy se bez vyzvání neútočí na nikoho, kdo je k tobě otočen zády, rozumíš? Také se nesluší pro nic za nic pálit lidi, kteří se k tobě přiblíží, je lepší s nimi nejdřív promluvit. A za třetí to nejdůležitější: Já tě zasadil a vyprosil bych si tedy zdvořilou úctu a vděčnost za vlastní existenci.?

Nedostalo se mu žádné reakce, opět se musel pokárat za to, že dává stromu lekce etikety. A opět měl dojem, že baobab má z jeho chování nezřízenou radost.

Otočil se, ale zase mu po zádech přeběhlo jemné mrazení, teď však zdaleka ne nepříjemné. Chvíli měl dojem, že kdyby mohl, může létat. Cítil se nesvázán se zemí ani se svým tělem. Měl dojem, že může růst jak chce, kam chce, kudy chce? prostě se cítil jako baobab.

Trochu se proletěl nad horami a snesl se dolů ke strýčkovu srubu, koneckonců, bylo už docela pozdě.

Když E?rag-on přispěchal k baobabu další den, byl velice překvapen. Strom o mnoho nevyrostl, zato velice zesílil. Velmi se také změnila jeho stavba. Kmen se odspodu rozdělil, mezi větvemi se vydělily dvě nejsilnější, každá vedoucí na opačnou stranu, střední část kmene zesílila. E?rag-on si s hrůzou uvědomil, že jeho baobab začíná připomínat postavu. Zaměřil se na strom pečlivěji a zjistil, že nachází dřevnaté pletence vypadající jako klouby, že dvě silné větve se na konci větví do pěti menších, jen po hlavě zatím nenašel žádné památky, od ramen vzhůru bujela neuspořádaná změť větví, kroutících se do všech stran.

Den poté už byla humanoidní podoba stromu jasně zřetelná, nohy se zcela oddělily, hruď zcelistvěla, ruce, sice neúměrně dlouhé, ale nepopiratelně lidské, získaly důvěryhodný vzhled a ona nesourodá změť větví srostla v kulatou hlavu s náznaky nosu, úst a očí.

E?rag-on se otočil a utíkal pryč, strachy bez sebe. Nemohl uvěřit, že všechny tyhle starosti si zapříčinil sám a zcela dobrovolně. Proklínal sám sebe za neskutečnou nerozvážnost, proklínal Broma a Marlowa s jejich povídačkami a nejvíce ze všech proklínal původce toho semene, který byl hlavní příčinou jeho neštěstí.

Jenže od toho ošklivého rána mu baobab začal dělat radost. Nerostl nijak moc, neměnil tvar ani podobu, dokonce kolem něj začala růst tráva a na spodních částech nohou se začaly usazovat řasy. Důvěřivější ptáci se konečně odvážili usednout do koruny baobabu. Navíc také stromu ze zápěstí, ramen a temene začaly vyrůstat tenké větve, které humanoidní vzhled začaly opět maskovat. E?rag-on teď vydržel sedávat ve volném čase pod svým stromem celé hodiny. Opřen o šedivou kůru baobabu, který si vzal k srdci jeho morální poučení o přístupu k okolnímu světu, docházel E?rag-on jistoty, duševního klidu a mírů. Pod širokými rameny svého strážce se E?rag-on cítil být v bezpečí, chráněn před kýmkoli, kdo by mu chtěl ublížit.

Škoda jen, že tento klid strom jen předstíral a ošklivě jím E?rag-ona napálil. Jednoho rána totiž nebyl na místě, kde běžně rostl. Podle rozryté hlíny a polámaných keřů pravda nebylo tak těžké přijít na to, kam se poděl. Kdyby každé zvíře zanechávalo stopy jako baobab, neměl by E?rag-on s lovem pražádné problémy. Ten se tak mohl s jistotou vydat lesem, a s každým krokem přemýšlet, proč že to vlastně dělá.

Svůj baobab našel E?rag-on stát na palouku, odkud se rozhlížel. Byl k E?rag-onovi zády, takže bylo dobře vidět, o kolik nenápadně povyrostl a jak zesílil. Potom pod E?rag-onem praskla větvička. Baobab k němu otočil hlavu, usmál se a mrknul na něj jiskřivě zeleným okem.

E?rag-one

E?rag-on se otočil a utíkal domů. Utíkal před stromem.

VII. Intermezzo

(čas na čaj, 10 min. přestávka)

E?rag-on se doma moc nezdržel, věděl, že musí opravit chyby způsobené svou unáhleností. Okamžitě se proto rozeběhl do Kiruny, za vypravěčem Bromem. E?rag-on nevěděl o žádném jiném zdroji, ze kterého by se mohl něco dozvědět.

Lidé v Kiruně už byli zvyklí na to, že E?rag-on přichází a odchází značnou rychlostí, ovšem vždy to bylo v sedle koně. Pohled na něj, kterak zpola sbíhá, zpola padá ze stráně dolů, vnesl radost a veselí do mnoha myslí a E?rag-on si tak mohl připočíst zásluhu na prodloužení mnohých lidských životů.

Ovšem k Bromovu domu už dokráčel důstojně. Brom ho, pravda, až tak důstojně nepřijal. Rozvaloval se na zábradlí zápraží, podepřen z jedné strany svou holí, a mžoural do jarního sluníčka, chytajíc jeho slabé paprsky. Na sobě měl nataženou volnou lněnou kutanu, kouřil dýmku a kýval holou nohou, šíříc tak nelibý zápach. E?rag-ona pozdravil dvěma zdviženými prsty a popřál mu sdostatek míru i lásky. Očividně měl dobrou náladu.

E?rag-on si vyskočil na zábradlí za Bromovou hlavou. Ten na něj zvědavě zamžoural:

?Copak chceš, chlapče??

E?rag-on se chvíli rozmýšlel, jak na to, než odpověděl.

?Rogan si šel pro něco k Freyjovi, tak jsem si říkal, že se zastavím a poslechnu si nějaký příběh, třebas o těch baobabech.?

Bromův pravý koutek se pobaveně nadzvedl a chundelaté obočí se roztáhlo do šířky.

?Takže tebe zaujal můj příběh, tak jsi ho nechal půl roku uležet a teď se přicházíš zeptat na podrobnosti? dobrá, dobrá. Pojďme se ale posadit dovnitř, vyprávění chce svoji atmosféru.?

Brom seskočil ze zábradlí a otevřel dveře svého brlohu. To co nazýval atmosférou by se dalo také nazvat skladem veteše nebo prostě nepořádkem. E?rag-onovi se to však líbilo. Vnitřek Bromova domu byl zšeřelý, stěny nebyly vidět vůbec, neboť uvnitř visely jako závěsy nejrůznější látky, většinou s vyšitým mytologickým motivem. Pod hromadou pergamenů a svitků byl trochu vidět starý psací stůl. V pozadí se rýsovaly siluety dvou masivních skříní, ovšem všechny tyto kusy nábytku se topily v záplavě, která se rozkládala všude po zemi. I zde byly nejvýraznější svitky a pergameny, kupící se v malých hromádkách tu a onde, ovšem leželo zde i několik knih, kalamáře a brky, mezi tím však také předměty méně vznešené, jako neumyté talíře, svícny s vyhořelými voskovicemi, prázdné lahve od vína, popelníky, váčky s tabákem nebo svazečky bylin. Různé rostlinky a kořínky se sušily také na natažených šňůrách. Po odhrnutí jednoho gobelínu se E?rag-on dostal k hlubokému sametovému křeslu, do něhož se usadil a vystřídal v něm velký oblak prachu, jenž naopak vstal a zřejmě uražen se vzdálil s průvanem ven.

Brom zachytil jeden list pergamenu, který se chtěl také projít, a zavřel dveře, čímž doupě uvrhnul do tmy. Nacvičeným pohybem rozžehl lojovou lucernu a usadil se do křesla podobného E?rag-onovu.

?Tak co bys chtěl slyšet?? optal se Brom E?rag-ona, zatímco si nacpával koření do dlouhé dýmky.

?Mám dost času,? pokrčil rameny E?rag-on, ?jestli máte chuť, vyprávějte mi o samurajích, baobabech, Tibetu, Čečencích a templářích.?

Brom se rozesmál. Vstal z křesla a nalil vodu do konvice.

?Moc posloucháš všechno, co se kde šustne, obzvlášť Marlowa. Kdybych ti měl vyprávět všechno co vím, trvalo by to roky. Budeš si muset vybrat.?

?To bych musel vědět něco blíž. Tak mi řekněte něco třeba o baobabech a samurajích,? dotáhl svou hru do konce E?rag-on, zatímco Brom vybíral mezi různými druhy čajových lístků.

?Tak?,? uvolnil se Brom konečně v křesle, když E?rag-onovi podal keramickou misku s japonským čajem, ?nejdřív se podíváme na ty baobaby. Víš, ten název je zavádějící. Ony už to dávno baobaby nejsou, ne potom, co se do toho vložili Japonci, oni všechno zmenšují, usměrňují a předělávají. Takže hned jak se jim první semínko dostalo do rukou, zasadili ho do květináče a výhonky tady přistřihli, tady popotáhli, tady naroubovali, tady přistrčili tyčku. Potom se spolu pochopitelně začali hádat, mimo baobabů začali pěstovat ještě hrách, různě ho křížili, fantazírovali o malinkých točitých schodištích hluboko v rostlině, zvedali oči k nebi a páchali sebevraždy. Mimochodem ? ten čaj, co piješ, vyšlechtili také oni, zkřížili čajovník s mořskou treskou. Řekl bych, že už ti je jasné, co asi ze stromu v jejich péči vyrostlo, když potom jednu bonsaj zapomněli zastřihávat. Žádný pořádný strom to nebyl, na pohled byl poměrně nenápadný a neškodný, jenže se ukázal být o mnoho živější.?

Brom udělal svoji typickou dramatickou pauzu, což E?rag-onovi konečně připomnělo povinnosti diváka a nasadil tázavě překvapený výraz.

?Ten strom pochopitelně vyvolal mezi samuraji mnoho otázek ohledně své podstaty. Byly to vzrušené debaty, sem tam i na ostří katany, ale pro náš příběh je důležitý samuraj jménem E?rag, tvůj jmenovec.?

?Já jsem přece E?rag-on,? ohradil se pohotově E?rag-on proti takovéto poctě.

?Nepřerušuj,? okřikl ho Brom, ?to ?on? máš na konci, aby bylo jasné, že se jmenuješ po něm a nejde jen o nějakou náhodnou shodu. Inu, tento E?rag přišel s názorem, že jde o inteligentní bytost. Aby dokázal své tvrzení, na zahradě svého domu volně zasadil baobab, který poté od vyklíčení vzdělával a vychovával. Už v této době získal mnoho stoupenců, především mezi staršími samuraji, jeho úspěch však byl korunován, když baobab vyrostl do podoby několikahlavé saně, zcela běžně komunikoval s okolím a ve chvílích osamění sám se sebou vedl složité disputace.?

Brom si dolil čaj a opět uhlíkem zapálil uhaslou dýmku. Vypustil pár koleček a pokračoval:

?E?rag měl možnost dát zcela nové směřování celé samurajské společnosti, jenže proti němu vystoupil náš starý známý ? Ivan, současný ruský car. Našel způsob, jak pomocí zastřihávání z bonsají vyčerpat více moci, než dokázal kdokoliv před ním. Ivan získal pochopitelně více příznivců než E?rag. I samotný císař Ivanovi naslouchal a E?ragovi přikázal spáchat sebevraždu. E?rag uposlechl, ovšem jeho nástupce, mistr Yamahaši vedl dál jeho boj. A odsud už příběh znáš.?

Brom zapadl hlouběji do křesla a zahalil se do vyfukovaného dýmu. Očekával otázky, které na sebe nenechaly dlouho čekat.

?Ale proč věnovat tolik pozornosti samurajům, byli daleko a dávno. Čím byli tak významní?? E?rag-on se opřel lokty o křeslo.

?Samurajové nebyli daleko a dávno. Samurajové s pomocí baobabů ovládali celý svět. Proč utíkal Yamahaši na Island? Protože tam měli samurajové poblíž Reykjaviku mocnou pevnost. Až tak daleko měli své prsty. Marlowovi templáři? Všichni hlavní templáři jsou samurajové, všichni Egypťani byli samurajové a arcibiskup z Canterbury je taky samuraj, ale tajně,? rozohnil se Brom, ?Proto jsou důležití. Vždyť nakonec i ten zatracený ruský car je samurajský renegát.?

Haraburdí v místnosti, které jako by se od Broma během jeho výbuchu oddálilo, se teď vracelo zpátky.

E?rag-on se předklonil:

?Takže jsou všude??

?Teď už ne, po konfliktu Ivana s Yamahašim se rozpadla samurajská síť a dnes si samurajové říkají nějací druhořadí válečníci v Japonsku. Možná má pravdu Marlowe, když tvrdí, že úlohu samurajů převzali templáři, já však více sázím na skupiny na Kavkaze a v Tibetu,? Brom se usmál, ?ale shodneme se v tom, že anglický král utře hubu.?

?Co Čečenci??

?Čečenci,? Brom se zamyslel, ?nemyslím si, že by měli nějak velkou reálnou moc. Jsou spíš jen strašákem pro Rusy. V Tibetu, tam přežívají divoké baobaby.?

E?rag-on vycítil příležitost vrátit se k oblastem, které mu mohly reálně pomoci a chopil se jí dětinskou otázkou:

?Jak velké vlastně ty baobaby byly??

?Jak chtěly, mohly růst podle své vůle. Jeden byl tak velký, že se vlastní vahou propadl pod zem, jiný měl zas tak širokou a rozsochatou korunu, že sám hrál na celý orchestr. Jeden samuraj si do svého baobabu přemístil svůj palác. Bohužel se už nikdy nedostal ven a tak nevíme, jestli ho tak strom potrestal, nebo se mu tam tak líbilo. Nějaký člověk potom sepsal proti baobabům manifest, ve kterém tvrdí, že když se baobab nechá růst jak dlouho chce, roztrhne kořeny Zemi na kousky. Jmenoval se? jako nějaký svatý, už nevím.?

?To byl příznivec bonsají?? dal E?rag-on najevo, že poslouchá.

?Ale kdež, ten člověk rád létal a chtěl, aby se samurajové namísto s baobaby spřáhli s draky. Nikdy mu to neprošlo. Ale to už odbíháme moc daleko.?

?Odkud se vzali draci?? nedal se odbýt E?rag-on.

?Tak chceš se ty kluku něco dozvědět, nebo budeš pořád skákat od tématu k tématu, co?? vyštěkl Brom oblak prachu a dýmu, ?Ale když už to musíš vědět, tak draci nemají počátků, vznikli společně s touto zemí. A pokud budou mít konce, pak nastane tehdy, až skončí tenhle svět. Pravda, je ale také možné, že se o ně začne zajímat Svatýles a zazdí je do Chodníku slávy, což by jim neprospělo?? Brom se ve svých úvahách vzdálil nejen od tématu, ale i od světa probuzených, začal tedy malinko pochrupovat, přičemž ze spaní bafal z dýmky. E?rag-on mu ji jemně vyňal, což Broma probralo.

?? a nemají letokruhy, to se na strom nesluší. Někdy také uvolňují své kořeny ze země a chodí, což je vrchol podivínství, přesto jsou ale baobaby poměrně milé a v zásadě neškodné, pokud se k nim člověk chová vlídně a nedělá prudké pohyby sekerou. Chtěl bys slyšet ještě něco??

E?rag-on vytušil, že mu během Bromova zdřímnutí unikla část výkladu, vystřelil tedy naslepo.

?Byly baobaby chytré??

?Tys chlapče nějaký roztěkaný,? pokáral ho Brom, ?úloze bonsají-baobabů a dalších dřevin v čínském a severokorejském právním řádě jsem přece věnoval takového času. Jistěže byli chytří, zatraceně mazané potvory to byly. Žádný obyčejný strom si nebude hrát na filharmonii.?

?Jak žily dlouho??

?E?rag-one,? tentokrát si ho už Brom ostře přeměřil, ?přeci jsem říkal, že byly takřka nesmrtelné, pokud je někdo nepokácel. I když, pravda, později samurajové páchali sebevraždy i se svými bonsajemi.?

?Jak dlouho žili samurajové??

?To máš různé. Samurajové měli těžký život, sotva se takový samuraj stal významným, už udělal nějakou chybu, selhal a hned se sebevraždil. Ti slavní, opěvovaní se dožívali? tak dvacítky řekl bych. Ovšem nenápadní samurajové s dobře opečovávanými bonsajemi, kteří se nikdy nehrnuli dopředu a nenechali císaře, aby si zapamatoval jejich jméno, se mohli klidně dožít tisíce let, prostě dokud žil baobab.?

?To není možné,? namítnul E?rag-on, nelíbila se představa sebe samého, jako dvousetletého staříka.

?Co je možné, je neurčité. Jeden by řekl, že není možné, abys přišel do Kiruny a nedostal výprask, zatím ti tu ale nikdo doopravdy nenamlátil. Když poodejdu k příkladům abstraktnějším, tak není nemožné, aby byl nějaký živý tvor nesmrtelný, přesto možná chroust nesmrtelný je, a tak bych mohl pokračovat. Zapomínáš, že baobaby jsou dlouhověké, a samurajové z nich čerpali jejich životní sílu. Je pravda, že někteří samurajové k stáru začínali dřevěnět, zpomalovalo se jim myšlení a,? Brom se zlovolně uchechtnul, ? rostly jim listy. Přesto nelze popřít, že se mohli dožít stovek let.?

Zdřevěním, narostou mi listy, zděsil se E?rag-on, co se se mnou všechno stane? Ale nejspíš se toho vlastně nedožiji.

A teď jméno ?Pojmenovávali samurajové své baobaby??

?Jistě, jedna slavná bonsaj se jmenovala ?Zahrada s kamennou lucernou?, dále bylo známé ?Měsíční zátiší?, obzvláštní úctě se těšila baobabí paterčata nazvaná ?Jako obtloustlé sakury?. Ty, co nerostly v květináčích, měly jména méně poetická. Kupříkladu jsem slyšel o Zatracené potvoře, Tulákovi, Hromdopolicovi, a Yeung-din-bamovi,??

E?rag-on se domníval, že už slyšel dost, a navíc se ho křeslo za pomoci prachu už několikrát pokusilo udusit, uctivě se tedy s Bromem rozloučil a vyrazil domů. Když zavíral dveře, Brom už dřímal a ze spaní vyfukoval kroužky dýmu.

VIII.. Nomen imperiosum

(largo gracioso)

Doma se E?rag-on stavil jen letmo, nahlédnul dovnitř a když zjistil, že Rogan i Nero se někde toulají, přihnul si strýcovy whisky a nabral výšku. Vyletěl vysoko nad stromy a pátral po svém baobabu. Bohužel na čerstvém povětří v nedostatku kyslíku začal střízlivět a nebýt toho růžového orla, zabil by se nárazem o zem. Když ležel v mechu umínil si, že už nikdy nebude pít.

Potom se vydal lesem. Nedělalo mu velké potíže řídit se podle rozryté hlíny a mamutích šlápot. V duchu děkoval za to, že horníci do lesa nechodí, jinak by ve své pověrčivosti udělali nějaký hon na trolla. A potom uviděl svůj baobab, pevně zakořeněný do svahu, nehybný a klidný.

E?rag-one, ozvalo se mu v mysli.

?To je všechno co umíš říct?? zeptal se tázaný zvědavě.

?Vyprosil bych si tedy zdvořilou úctu a vděčnost!? zaduněla lesem dřevitá napodobenina E?rag-onova hlasu. Tomu se rozsvítilo:

?Aha, opakuješ, co ti řeknu. No naučím tě mluvit.?

?Správně,? přitakal mu baobab zvonivým hlasem, ?jednou jsi za mne převzal zodpovědnost, budeš se tedy muset postarat o mou výchovu, ale také vzdělání, především v zeměpise a dějepise, pythagorovskou matematiku můžeš ponechat stranou, nemyslím, že by mi mohla k něčemu být.?

E?rag-onovi se rozšířily oči překvapením, ten strom byl nesnesitelný. Sotva vyrostl, už ho poučuje. Co přijde dál? Stane se jeho poručníkem? Navztekaně ze země sebral větev a chystal se ji přerazit o strom. Zadržela ho dřevěná ruka.

?Nikdy se bez vyzvání neútočí na nikoho, kdo je k tobě otočen zády,? ozval se ve větvích nad ním káravý hlas, tentokrát opět E?rag-onův.

?Už bys měl mít jméno.?

To bylo to jediné, nač se E?rag-on zmohl v odpověď. Když uslyšel souhlasný zvuk, začal nabízet:

?Pochybuji, že bys ses chtěl jmenovat podobně jako nějaké obtloustlé sakury, ale co Hromdopolice??

Z výšky nad E?rag-onem se ozvalo uražené odfrknutí a země se zachvěla. E?rag-on tedy začal věnovat volbě jména trochu větší pozornost.

?Měsíční zátiší??

Opět se setkal s nesouhlasem, stejně tak celá řada dalších podobných jmen, nepochodil ani s japonskými jmény ani s nesmyslnými změtmi slabik. Rezignoval a uchýlil se ke jménům lidským.

?Arnošt? Bedřich? Daniel? Eliáš? František? ?? pokračoval E?rag-on.

Když zvonivý smích, již dlouho jen polovičatě potlačovaný, zazněl nepokrytě a stromová bytost si samolibě protáhla štíhlé tělo, E?rag-onovi vše došlo a začal v abecedním pořádku vyhledávat jména ženská.

?Ágnes? Dagmar? Eliška? Gabriela? Hana?? a nelíbila by se ti nakonec ta Zahrada s kamennou lucernou??

E?rag-on se poctivě snažil najít jméno, které by se baobabici zalíbilo.

?Co kdybych si jméno vybrala já,? navrhla nakonec, ?třeba podle drahokamů? Nějaký zelený, ať mi ladí k očím. Co Vltavína? Nomen omen.? Zasmála se, ale E?rag-on nepochopil čemu.

?Vltavíny jsou meteoritické kameny,? vysvětlovala mu baobabí slečna, ovšem Vltavínu hned zavrhla, ?Jadeita? Nefrita? Aventurína? Olivína? To spíš ne, Chryzoprasema, to je dost podobné těm obtloustlým sakurám. Co Malachita? Malachita se mi líbí.?

E?rag-on, kterého ze záplavy jmen, z nichž si to marnivé stvoření vybíralo, začala bolet hlava, by v tuto chvíli odkýval cokoliv. Malachita netvořila výjimku.

IX. Müller und Feuerman

(fuga)

Domů se E?rag-on dostal jen tak tak. Především sotva chvíli před večeří, zadruhé těsně před tím, než se jarní přeháňka rozhodla trochu si zapřehánět a narostla do podoby větrné smršti. Je třeba připustit, že zdejší počasí nebylo nijak originální.

V iracionalitě toho večera se nelze divit několika doškovým střechám, které vyrazily na výlet směrem na jih, a nelze se tedy ani divit Roganovi a Nerovi, že se upřímně obávali o tu svou. E?rag-on měl navíc ještě břímě starosti o Malachitino zdraví, netušil ovšem, že mu ještě nějaká přibudou.

Rogan se toho večera tvářil obzvlášť nemluvně, všechny proto překvapilo, když z něj najednou vypadlo:

?Brzy odejdu do Gallivare,? oznámil, ?ne na dlouho, jen tam budu chvíli dělat mlynářského pacholka.?

V E?rag-onovi hrklo Čekal, že se Nero rozlítí, ten se ale jen s klidem zeptal.

?Kdy odcházíš??

?Cože?? vyhrkl Rogan.

Nero se předklonil s nepříčetnou jiskrou v oku. ?Myslel sis, že ti budu bránit? Ne, já teď píšu tragiku, víš? Požár Tróje.?

E?rag-on se po Roganovi tázavě podíval, měl dojem, že se jeho strýc zbláznil. Nero se pojednou začal smát:

?Děláš mi radost synku, v Gallivare nejsou hutě, že?? smíchy se zajíkal, ?jen sklad oleje, co se odtamtud vozí na jih. Gallivare je celé dřevěné, že synku??

E?rag-onovi i Roganovi to došlo ve stejnou chvíli. Inspirace pro psanou tragiku.

?V hořícím Gallivare a vybuchujícím moučném prachu uvidím svou Tróju a konečně se stanu básníkem!? zakřičel Nero a s harfou v ruce vyskočil na stůl. Když uviděl pohledy E?rag-ona a Rogana, zchladil se jeho optimismus.

?Jistě, nechápete mou duši povznesenou nad starosti dneška, jako jsou lov nebo mletí obilí. Řekové, Řekové by ocenili můj talent. Přesto mi musíte pomoci, provedeme to příští zimu, máme čas se připravit.?

Rogan pohlédl přes stůl a zeptal se:

?E?rag-one, tys to věděl??

?Až do dneška ne? Je to bláznovství,? pokrčil smutně rameny tázaný.

Nero si přejel rukou po tváři.

?Tak to v životě chodí,? řekl a zvedl se ze židle, ?bude to zase dobré, čas všechno srovná. Umyjte nádobí, já se jdu podívat do skladu smoly a oleje.?

Vyšel ze dveří, ale ještě se otočil:

?Málem bych zapomněl, má se tu za mnou stavit starý Christian Nobel, tak ho pošlete nahoru.?

Následující dny byly pro E?rag-ona nepříjemné. Nejen že odcházel Rogan, ale ještě ke všemu Nerovu mysl zcela ovládla pyromanie, mimo to ty podivné řeči o básnictví a nějaké Tróje. Žil v neustálém napětí, neustále očekával pohromu. Nepochyboval o tom, že se Roganovi při práci ve mlýně nic nestane, měl strach o Nera. Mohl klidně uhořet v tom svém doupěti nacpaném olejem, smolou, sírou a kdo ví, čím vším ještě. Znervózňoval ho i osud, který Nero chystal pro Gallivare. Všude byly malé připomínky toho, že vesnice nebude mít dlouhého trvání, Nero připravoval důmyslná vzněcující zařízení a v části jizby, kde dříve spával Rogan, umístil model vesnice, na kterém připravoval strategický plán zločinu.

Proto poměrně rád odcházel do lesa k Malachitě. Ačkoliv si z něj často utahovala, vždy mu pozorně naslouchala. E?rag-on se tak pokaždé vypovídal, a nakonec se ještě dobře zasmál, což prospívalo jeho psychickému zdraví. Při takovýchto rozhovorech většinou sedával na jejím rameni, Malachita už byla dvakrát větší než on a nerada se ohýbala. Vždycky jí při tom ošklivě praskalo v zádech. E?rag-on trávil více a více času v koruně.

Zcela také upustil od záměru seznámit s Malachitou Nera, se kteroužto myšlenkou si do té doby zahrával. Teď nepochyboval, že by ji Nero zapojil do svého inspirativního díla jako dobývací stroj nebo trojský strom, což se mu nezamlouvalo a ani Malachita nechtěla při svém prvním setkání s lidmi působit negativně, neboť, na rozdíl od E?rag?ona, věděla, že přes 60% toho, co si o ní bude kdokoliv myslet, záleží na prvním dojmu. Ač jen její velikost a očividná masivnost bránila případnému pozorovateli zaměnit ji pro její půvab se stromovou vílou, pochybovala, že by to obyvatelé Gallivare ocenili, kdyby přicházela s pochodní v ruce jedné a kotlem smoly ve druhé.

Několik nocí po tom zaduněl v pustině daleko od srubu první pokusný výbuch. Nebyl to výbuch v pravém slova smyslu, šlo o větší množství látek prudce hořlavých zažehnutých nějakou třaskavinou. E?rag-on viděl z okna jen gejzír jisker a plamenů. Od toho dne pracovali na poli méně, než bylo v toto roční období obvyklé. Hodně času trávili poblíž ledovce, kde Nero připravoval hořlaviny. E?rag-on musel, ač s nechutí, strýci pomáhat s budováním valů a zákopů, kam se Nero uchyloval během zkoušek. Ač E?rag-on strýce litoval, nemohl si nepovšimnout propasti, kterou mezi ně položilo jeho šílenství.

X. Immigrant Song

(rock, přidáno kvůlivá většejší popularitě pozn. aut.)

Snídaně toho rána byla studená, čaj shodou okolností také, ovšem jejich teplota se těžko mohla rovnat E?rag-onově náladě. To, že se kolem něj nedělala námraza, zapříčiňovalo nadšení, kterým naopak hořel Nero, takřka doslova, neboť křesadlo a troud neodložil už ani při jídle. Dokonalou neutralitu zachovával jen Rogan, který se vrátil z lovu. Pro tento rok naposledy.

E?rag-on si velice těžce uvědomoval, že u už dnes nebude stát ? na místě Roganova slamníku se nacházel výrazně hořlavější model Gallivare ? Tróji. Zatím ale s nimi seděl u jednoho stolu a to ještě víc plnilo E?rag-ona vztekem. Nechápal, jak mohl jeho bratranec být tak bezohledný a nechat ho tady s nebezpečným pyromanem. Roganovi se skoro ani nedíval do očí.

Rogan dojedl a vstal od stolu. Podal strýci krosnu s úlovkem a namísto ní se chopil své torny. E?rag-onovi přes všechen vztek vstupovali do očí slzy. Nero také slzel dojetím. Bylo vidět, jak mocně na něj působí slavnostní okamžik. Dokonce odložil své obvyklé hračky a do ruky vzal pozinkovanou truhličku, kterou podal Roganovi.

?Tohle jsem ti připravil, synu. Je v tom síra, fosfor červený a bílý, něco od pana Nobela.?

?Díky táto,? zarazil se Rogan a přemýšlel, jak se vykroutit, ?ještě si všechno jednou dobře projdi. Byl bych nerad, abys udělal nějakou velkou chybu a celý zbytek života toho litoval.?

?Udělám ti to kvůli,? řekl Nero s hlasem pohnutým dojetím, ?takhle uvažuje moje krev. Všechno zkontroluji dvakrát. Šňůry, soudky, zápalné směsi, dýmovnice, nic nesmím ponechat náhodě? slibuji ti to.?

Rogan se zamračil, ale vzdal další pokusy zviklat svého otce.

?A teď to, co je určeno vám oběma,? ztišil hlas Nero a spiklenecky je přitáhl ke dříve Roganovu koutu jizby, ?dobře mne poslouchejte a dbejte mých instrukcí, jen tak vše proběhne hladce a bez nezamýšlených ztrát. První přichází na řadu Rogan. Na libovolné, ovšem skryté místo ve mlýnici ukryje flakón bílého fosforu. Kolem rozmístí fosfor červený. Přiloží Nobelovo zařízení, které naplní sírou. Vše zakryje dřevěnou deskou. Od této chvíle bude vše směřovat k okamžiku O, tzn. starat se, aby v okamžiku O byl ve mlýnici dostatek moučného prachu, avšak ne mlynář. V okamžiku O dupne na dřevěnou desku kryjící mé důmyslné zařízení a začne utíkat.?

Rogan se už nějakou dobu mračil jako čert a vůbec ho nerozjařilo, když model mlýna roztrhala miniaturní ohnivá koule. Nero nebyl takový suchar a radoval se jako malý kluk. E?rag-on příliš neposlouchal a více se věnoval ostrému sirnému zápachu, který se šířil chalupou.

?Následující děj zařídím já, podstatné je, že chvíli po výbuchu mlýnice začne hořet blízký sklad olejů a postupně zatne červený kohout spáry do více a více stavení. Tehdy mezi zmatené vesničany vstoupí E?rag-on, coby helénský bůh válečného běsnění. Bude mít ten kulatý štít a kopí, co jsou ve stodole, ještě mu do té doby kupci přivezou přilbici.?

?Jak mohu se svými rysy představovat jakékoliv evropské božstvo?? ozval se E?rag-on, nesmírně vděčný za to, že má v ruce logický argument, ovšem Nero ho vzápětí rozmetal.

?Konkrétní podoba není důležitá, jde o symboliku. Musíš zvědět, můj synovče a synu, že není rasistů mezi pravými básníky. Mimo to budeš mít přilbu a budeš nahý, takže viditelné části tvého obličeje nebudou vzbuzovat nedorozumění. Tím končí vaše úloha a vaše poslední poslání bude už jen vyvolat patřičné ovace, až nad doutnajícími troskami poprvé vystoupím se svou epickou básní.?

Jeho úsměv už zase připravil oba jeho příbuzné o řeč.

* * *

Do Kiruny dorazili E?rag-on s Roganem poměrně brzy, ale Gallivarský mlynář už nakládal jakési kovářské výtvory na vůz. Rogan si hodil tornu na kozlík a přivítal se s mlynářem. Očividně to byli staří přátelé, ale E?rag-onovi nebyl mlynář příjemný. Měl z jeho pohledu dojem, že je to daleko méně mocná a tajemná osoba, než na jakou si hrál. Ovšem byl to vysloveně sympatický člověk ve srovnání s Horsem, který mu pomáhal s nakládáním. Zatímco mlynář si E?rag-ona všimnul jen letmo, Horse mu věnoval široký škodolibý úsměv. Bylo jasné, že až povoz i s Roganem odjede, bude s ním chtít Horse mluvit. Spíš si ho tedy trochu podat a chvíli ho potrápit u kovadliny. Jenže, bohužel přesně jak říkal Nero, když byl ještě při smyslech, proti Horseovu slovu nebylo odvolání.

Skutečně, jakmile vůz zmizel v uhelném kouři, pokývnul Horse E?rag-onovi, aby ho následoval a zmizel za rohem. E?rag-on se připravil na obranu před letící pěstí a následoval ho. Jeho odhad budoucnosti byl ovšem špatný. Horse našel stát se založenýma rukama.

?Okamžitě upaluj ke Freyjovi, spratku,? Horse si uplivnul spolu s posledním slovem, ?a nemysli si, že to dělám kvůli tobě. Kdyby bylo po mým, tak už ležíte pod ledovcem.?

Na to se obrátil a odsupěl. E?rag-ona jeho chování šokovalo natolik, že ho ani nenapadlo udělat něco jiného, než zamířit do lokálu U Thorova kladiva. Nemohl pochopit, co mohlo přimět kováře k tomu, aby mu pomohl, což napovídal onen nepříliš přátelský dovětek. Pomalu začínal být zvědavý, co pro něho bude Freyja mít, ovšem doufal, že to bude mimo jiné i nějaký alkohol na účet podniku.

?Á tady jsi? přivítal ho Freyja s neveselým úsměvem. ?Nechci nic vědět!? rychle se ohradil, když E?rag-on otevíral pusu. ?Teď poslouchej, co ti řeknu: Nevím, čím tvůj strýc namíchnul Rusy, ale poslali do vaší chalupy stalla, teď se ve vesnici shání po cestě.?

Tato zpráva E?rag-ona nijak nepotěšila. Také nevěděl, v čem by mohl Nero vadit Rusům, zato věděl poměrně přesně, proč by měli jít po něm. Zase si to sdělení ale nezasloužilo tak tragický přístup. Stallo byl jenom duch. E?rag-on z Bromova vyprávění věděl, že v některých oblastech Norska na sebe noidové posílali stally neustále. Také to hned Freyjovi řekl.

?Broma posloucháš do sytosti, popřej tedy prosím stejnou pozornost i mně,? rozložil se na sudu Freyja, ?Rusové, obzvlášť ti z Petěrburku, svolávají stally docela silné, ale máš pravdu poslat jednoho stalla není až tak neobvyklé.?

E?rag-onovi vše došlo když Freyja mluvil o jednom stallovi, takže dovětek vnímal spíše jako potvrzení své úvahy.

?Poslali dva, E?rag-one, dva. Rozumíš tomu??

E?rag-on rozuměl. Byla totiž okolnost, za které byl stallo opravdu nebezpečný. Když ten, na koho byl poslán, už dříve zabil nějakého stalla a nepohřbil ho. Pro tento případ by se ale spíše hodilo říci ? jak si E?rag-on uvědomoval ? když to nestihl. Nepochyboval o tom, že s Malachitinou pomocí složí prvního stalla bez potíží, jenže i kdyby měli připravenou jámu, tak než ho zahrabou, druhý, už neviditelný stallo přijde a zlomí mu vaz.

?Nemělo by být možné poslat dva stally najednou,? pokusil se E?rag-on chytit nějakého racionálního argumentu, ?přece znáš tu říkačku taky: Půl domu, půl chléva, půl chleba ti dám; půl zlata, půl času, co vyměřen mám. Kdyby někdo vyvolal dva stally najednou, musel by zemřít, ne??

?To se zeptej Broma,? ušklíbnul se Freyja, ?viděl jsem dva a věř mi, já poznám stalla. Spíš běž domů a doufej, že se nedozvědí, kde máte srub. Nikdo z našich nebude pomáhat nikomu z Rusů,? prohlásil slavnostně Freyja. Když z E?rag-onovy tváře vyčetl pochyby, dodal: ?Ani proti vám ne.?

?Dobrá,? připustil E?rag-on. Rusy skutečně neměl nikdo rád. ?Jdu domů.?

?Nikoli, chlapče,? nebral v úvahu jeho návrh Freyja, ?teď zajdeš ke mně, posadíš se a napiješ se medoviny. Až dorazí první spojka půjdeš za Bromem a dál se poradíte.?

E?rag-on se tedy poslušně usadil na sudy kousek nad Freyju. Dostal ve dřevěném kalíšku hřející nápoj a dal se do pracného čekání. V duchu přemýšlel, jak vysvětlí Nerovi ty dva hroby v případě úspěchu a své úmrtí v případě neúspěchu. Zrovna byl asi v polovině omluvné řeči pro příležitost své smrti, když se rozrazily dveře a dovnitř vpadl Freyjův mladší syn.

?Všecko je v háji, táto. Zloun jim to vykecal.?

Freyja viditelně ztuhnul. Popadnul svoje kladivo a se slovy: ?teď jdeme za Nerem, Zlouna zpracuju potom,? se jal přesunovat k východu.

?To nestihnete, táto,? opáčil výrostek, ?měli koně. Zašel bych za Zlounem.?

Freyja přikývnul. Chvíli očividně váhal, zda nechat doma své kladivo, avšak po zralé úvaze si ho přehodil přes rameno a pevným krokem vykročil do slunečního světla venku.

E?rag-on si při té příležitosti uvědomil, že Kiruna nemá žádnou autoritu, která by měla oproti ostatním navrch. Mezi kováři a horníky měli hlavní slovo Horse se Zlounem, kteří rozhodovali o většině, jenže takový Brom mohl snadno, jediným příběhem, změnit mínění všech obyvatel. A teď tady neuvěřitelně sebevědomě kráčela další mocnost. Freyja sice vždy jednal s nevšední autoritou, ale uvnitř své hospody, kde ho každý respektoval. Bylo však očividné, že nepřítomnost výčepu nijak nesnižuje jeho důstojnost.

Když se blížili ke Zlounovu opevněnému domu, zrovna kolem procházel Horse. Ač kovář, Horse byl nepochybně velice inteligentní a okamžitě se rozhodnul moderovat následující výměnu názorů mezi Freyjou a Zlounem. Ovšem jeho prvním, trochu sobeckým tahem bylo zabezpečení nových dubových dveří.

Zlouna nebylo těžké najít. V jeho, dnes neobvykle osvětleném doupěti nebylo nic než hromady nadrcené rudy, a od těch se Zloun výrazně odlišoval. Bystře si všimnul Freyjova nasupeného a Horseova skoro prosebného výrazu, udržel se tedy na uzdě a nezačal řvát. Freyja se zeptal krátce a stručně:

?Proč pomáháš stallům??

Ač Freyja dodával vážnosti své otázky výhružnými pohyby Thorova kladiva, Zloun se očividně uklidnil a vzpamatoval.

?Freyjo, trosko stará, jak dlouho my se známe? Ňákej pátek to bude, možná eště z doby kdys ředil pivo vodou, ale to sem nebudeme tahat,? prohodil Zloun jen tak mimochodem to nejvážnější obvinění, kterým vůbec mohl shodit Freyjovu autoritu. Křivka opisovaná hlavicí kladiva se mírně zvětšila, Freyja sám však slovně neodpověděl nijak, Zloun tedy pokračoval:

?Takže voba víme, že seš těžkej paranoik. Byli to vobchodníci Freyjo. Udělali dobrej kauf u mně a chtěli dohodnout něco ohledně whisky, tak sem je poslal za Nerem. Šeci víme, že je to kumštýř, i když kokot. Je na tom něco divnýho??

?Nevím, jestli ti mám věřit, že jsi úplně blbej, nebo tě zabít?? zauvažoval Freyja, kterému došla pára. Nicméně, než se otočil, na rozloučenou kladivem vylepšil Zlounův psací stůl na hromadu dřeva. Než vyšli ven, zachytil E?rag-on koutkem oka několik schnoucích listů. Text na dálku nepřečetl, ovšem pod každým papírem byly tři podpisy. Jeden z nich byl divným inkoustem. E?rag-on příliš nevěřil pohádkám, ale vzhlédnul a na Zlounově levici skutečně našel slabě krvácející ranku. To už je ale ze bran Zlounova domu vyprovázel jeho osobitý řev.

?Rozmyslel jsem si to. Se Zlounem si to vyřídím jinak. Tó? sufistikovanějc. Tobě E?rag-one bych chtěl vyjádřit upřímnou soustrast,? ve Freyjově oku se třpytila slza, ?takový palič, jako byl Nero, se hned tak nenarodí.?

Freyja se svým synem se vydali na cestu zpět, Freyja slyšitelně popotahoval. Horse zmizel za rohem s rozpačitým výrazem a E?rag-on zamířil domů. Nedokázal Zlouna vystát nikdy před tím. Nyní měl pocit, že ho bude muset zabít. Doufal, že Nero alespoň jednoho stalla přemůže, aby mohl mít pocit, že jeho strýc padnul se ctí v rovnocenném souboji. Nedokázal si nijak představit srub bez Nera a Rogana, tak prázdný. Vzpomněl si na své myšlenky ve Freyjově lokálu. Dva hroby v případě úspěchu? jak ale mohl vědět, že ten druhý bude Nerův?

Šel se sklopenou hlavou, víceméně po paměti, není tedy divu, že vrazil do nějakého kolemjdoucího. Díkybohu to ale byl Brom.

?Jeden by očekával, že se budeš doma připravovat na stally a ty tu zatím bloumáš Kirunou. Co to??

E?rag-onovou odpovědí mu byl zaraženě nechápavý úsměv.

?Ti dva cizinci, co jste kolem nich dělali takový humbuk se rozhlíželi kolem vašeho srubu, ale Nero asi nebyl doma, tak zas odešli. Třeba se k vám chystají až zítra. Aha, abych nezapomněl, maskují se jako obchodníci s alkoholickými nápoji.?

E?rag-on vystartoval vzhůru do svahu. Brom se vracel do Kiruny a těžko říci proč si pro sebe zvesela hvízdal. Brzy ho ale přemohl spánek a on začal klimbat opřen o bok prvního domu.

XI. Vestugium exitiosum

(largo imperioso)

Cestou E?rag-onovi vířily v hlavě myšlenky. Utíkal co mohl a nezastavoval se, i když sotva popadal dech. V myšlenkách se snažil spojit s Malachitou, ovšem nedařilo se mu to. Jiný člověk než on by zanadával na operátora a nechal to běžet, ovšem E?rag-on běžel sám a ve své snaze nepolevoval.

Přiběhl domů, ztěžka oddychoval a srdce mu tlouklo jako o závod. Z kůlny si ihned vynesl krumpáč a lopatu a za srubem na stráni začal kopat dva mělké hroby. Do kolečka si připravil hlínu, aby je mohl rychle zasypávat. Během práce si připravoval nové vysvětlení pro Nera, ten ale stále nepřicházel a neobjevil se ani dlouho potom, co E?rag-on dodělal práci a hroby pro jistotu ještě o trochu prohloubil. To mu dalo čas přijít na poměrně nešťastný nápad.

Malachito! volal ve svých myšlenkách, zatímco se poklusem blížil k místu, kde jeho baobab rostl naposledy. Malachitinu odpověď ovšem ucítil ze zcela jiného směru. Brzy ji i uviděl, udivilo ho však, že ji neslyšel dlouho před tím. Tato eufemisticky řečeno vysoká slečna se totiž lesem naučila pohybovat s lehkostí a rychlostí zcela nepříslušející tvorům její velikosti a váhy. Co se stalo? zeptala se ho.

Když jí to vysvětlil, její dřevěný obličej se příliš nezměnil, což ale lze čekat. Ona sama však skutečně nebyla nijak udivená. E?rag-on jí tedy představil svůj plán spočívající v návratu ke srubu a stopování stallů, který se také nesetkal s odporem, neboť byl navzdory svým skutečným kvalitám podán věrohodně. Malachita měla jedinou námitku týkající se jejího případného pohybu po otevřených prostorech. Její stydlivost E?rag-on vyřešil jejich rozdělením do dvou pátracích skupin, přičemž první ? on ? bude zjišťovat trasu, zatímco zbytek výpravy ? Malachita ? se bude držet jemu co nejblíže, kryjíce se v nejbližším lesním porostu.

První, každému, kdo E?rag-ona znal, okamžitě jasný problém začal ovlivňovat zdar výpravy už u srubu. E?rag-on byl totiž dokonalým stopařem šlo-li o vystopování dopadu meteoru počínaje od jeho kráteru, překvapivé množství informací také dokázal ze stop vyčíst při pronásledování chromého losa, který mu nikdy nezmizel z dohledu, ovšem ostatní případy zvládal nepoměrně hůře. Například zde stopy stallů takřka okamžitě zaměnil za své vlastní. Jediné, čím mu to prospělo, byla skutečnost, že ho tyto stopy zavedly do lesa pod Malachitinu ochrannou větev.

Dále tedy pokračovali neodlučně. E?rag-on se co chvíli skláněl k zemi, aby zkontroloval stopu. Jeho neuvědomění vlastních chyb při této činnosti mělo za následek, že se po sledované stopě záhy nevrátili zpět ke srubu, ale postupovali lesem po stopě zcela imaginární, často vedoucí křovinami, trním a podobnými obtížně průchozími místy. Malachita ani E?rag-on si toho nevšímali, Malachita pro svou dřevitou přirozenost, E?rag-on pro zápal, který ovšem později zákonitě nemohl chladit škrábance a odřeniny.

Jak se vzdalovali a světla postupně ubývalo, začala Malachita častěji a hlasitěji vyjadřovat pochybnosti ohledně směru, jejichž oprávněnost ale E?rag-on uznal až ve chvíli, kdy stáli nad hlubokou strží, jejíž dno nebo dokonce druhá strana pro ně byly nedosažitelné. Zde klesl zmožen ne ani tak hladem a památkami na trnitou cestu, jako spíš konečným uvědoměním, že nechal doma Nera samotného a bez pomoci, jen se dvěma připravenými hroby. Vlastní bezmoc ho přinutila padnout do navátého sněhu, zatímco se mu vítr zlovolně vysmíval.

Přicházející noc zakryla vše kolem. Zastíněné vrcholky hor mu připadaly cizí. Jsem někde ve skandinávských horách, ztracen daleko od domova, možná bych dokonce o kus dál narazil na nějaké norské dřevorubce, přecenil v zoufalství svůj chodecký výkon, je ještě zima a já si toho nevzal moc na cestu. Je noc a já bych měl být co nejrychleji doma, ale jsem daleko, celý sedřený trním. Kdyby tak Malachita uměla udělat oheň! Otočil hlavu a uviděl její ladnou siluetu tyčící se nad ním. Stála nehybně, ponořená v usilovné přemýšlení. E?rag-on už nebyl schopen žádné náročné myšlenkové činnosti, ponořil se tedy v neklidný spánek.

Když se trochu uklidnil, zvedla ho Malachita ze sněhu. Po zběžném ometení si ho položila na jednu ruku a vydala se nejkratší cestou k jednomu z blízkých Nerových skladů.

XII. l? Initium de l? Innocentia

(saltarello, s rockovou vložkou)

Když se E?rag-on probudil, uvědomil si, že spal velice tvrdě. Letmý pohled kolem sebe mu naznačil proč. Ležel v koruně spící Malachity. Jemně na ni zaklepal:

?Hej,vstávej!? křičel na ni, ?Zaspali jsme! Musíme okamžitě domů.?

Malachita vstávala nerada. Ovšem ve chvíli, kdy se probrala, udělala první krok a nezůstala jen při jednom.

Kam utíkáš? Kde to jsme? Malachito, musíme za Nerem! volal za ní v poklusu E?rag-on. Její odpověď byla stejně rychlá jako její krok. Důvěru, maličký, ty znáš cestu ke strži, já zpátky. Usmála se pro sebe, když E?rag-onovi pokynula k nedalekým dvířkům, zahrazujícím vchod do suché jeskyně. Ale nejdřív se podíváš, jestli by vevnitř nebylo něco na cestu. Teprve teď si E?rag-on uvědomil, jak strašlivý má hlad. V tuto chvíli mu drobné zdržení přišlo jako vcelku neškodné a vlastně prospěšné, jal se tedy prozkoumávat strýčkův sklad.

Vylezl jen o nepatrnou chvíli později, bohatší ale o nějaké staré hadry, křesadlo a kus sušeného masa. Kývnul na Malachitu, že mohou jít, ta se ovšem ani nehnula a on, když zkusil pohnout nohou, shledal, že také nemůže. Nohy mu k zemi poutaly svazky kořenů. Je to tady! pomyslel si zděšeně, o tomhle přece Brom mluvil? rostou mi kořeny! Potom ale převládnul zdravý rozum a E?rag-on se obrátil s prosbou o pomoc k Malachitě.

Trochu jsem tě zpomalila, vysvětlila klidně, ten včerejší stopařský nezdar způsobila hlavně tvá vlastní zbrklost a nerozvážnost. Chtěla bych, aby ses teď zamyslel jak a komu běžíš na pomoc.

E?rag-ona podtón jejího hlasu překvapil a nelíbil se mu. Bylo očividné, že ho Malachita podceňuje a navíc vyjádřila pochybnosti ohledně Nera. Proto vybuchnul.

Je to můj strýc, staral se o mne a mým prostřednictvím i o tebe! Je v tom závazek, kterého se nemůžeš tak rychle vzdát!

Jenomže, opáčila mu Malachita s klidem, tvůj strýc je nebezpečný. Chystá se vypálit celé jedno město. Nevymlouvej se, že nemá možnost to udělat, do toho skladu jsem tě neposlala jen pro jídlo a oblečení. Ještě si o tom za chůze popřemýšlej, dodala, zatímco se kořeny stahovaly pryč od jeho nohou.

Je to můj příbuzný, rozhodl E?rag-on a navztekaně se dal na pochod, jeho plánu s Gallivare zabráníme později.

Malachita za jeho zády spokojeně pokývla hlavou a vydala se za ním. Mlčky šli bok po boku směrem na jihovýchod. Ke srubu jim to netrvalo dlouho.

Od okamžiku, kdy se dostali do míst zcela známých, začal E?rag-on vyhlížet srub. Když ho konečně uviděl, zachvátila ho úzkost. Na zápraží stáli tři lidé ? Nero a stallové. Krytý kupecký vůz byl postaven tak, aby zakrýval scénu směrem ode vsi. Kolem nastavěné bedny ztěžovaly Nerovi únik. Jeden ze stallů po Nerovi natáhl pařátu. E?rag-on se dal do zběsilého běhu. Malachita se co nejtišeji kradla krajem lesa. Nero se po nabízené ruce s úsměvem natáhnul a srdečně jí potřásl, stejný rituál se opakoval i u druhého přítomného. Potom stallové naskočili na kozlík vozu a rozjeli se po cestě. Nero je šel hodný kus vyprovodit.

Zadýchaný E?rag-on se ztěžka posadil na vyložené bedny. Nic mu nedávalo smysl. V duchu proklínal Freyju, vyčítal Bromovi, že mluvil jen v náznacích, Zlounovi nadával za krví podepsané listiny. Celé to sehrané divadlo ho naplnilo nechutí.

Náladu mu moc nepozvednul ani návrat Nera, který byl rozzářený jako letní sluníčko.

?Poslouchej, co mně naučili ti obchodníci!? řval jako malý kluk. Nato sundal ze zad nějaký nový hudební nástroj ? mělo to struny a krk, asi nějaká loutna nebo něco podobného ? a prudce uhodil do strun, kterýžto krok začal rychle opakovat, k čemuž se jal nejdřív ječet a následně i zpívat:

?Whoo-uuu-whoou-a! Whoo-uuu-whoou-a! We?ve came from the land of the ice and snow? ?

E?rag-on musel uznat, že tenhle strejdův kousek měl jiskru a náboj, také ho trochu zvedl z těch beden, což je připomnělo Nerovi. Dohrál a pokynul E?rag-onovi.

?Skvělí lidé, udělal jsem dobré obchody,? ukazoval E?rag-onovi poskládané bedny, ?ty největší poklady mám ale uvnitř,? dodával hned tajnůstkářsky, ?také moc dobře hráli, ale na můj vkus, to bylo trochu moc barbarské. Určitě se budu chtít prosadit na umělečtějším poli ? jako básník s harfou v ruce. Ale přesto se těm jejich popěvkům nedá upřít energie. Na můj vkus toho bylo ale hodně o sněhu, doporučil bych jim naučit se tak něco o ohni,? láskyplným pohledem pohladil bedny, ?no nic, tak pojď dovnitř,? odtáhl petlici a pustil zničeného E?rag-ona dál. Moc ho ovšem nešetřil, hned mu začal ukazovat dokonalá samozápalná zařízení, která koupil. Byly to malé kovové krabičky, z nichž se ozývalo tiché tikání. Nero na ně pohlížel s nesmírnou hrdostí.

E?rag-on se rozhodl si vyléčit pocuchané nervy ve Freyjově hospodě, s jehož pohoštěním hodlal zapomenout na jím způsobené křivdy. Ani tento plán se přímo nevyvedl. Freyja mu sice nalil, usadil se ale vedle a začal chvílemi chválit osud, který nechal Nera žít, a chvílemi mudrovat nad tím, jak by vůbec bylo možné aby se spletl. Dušoval se a zaklínal tak dlouho, než to E?rag-ona přestalo bavit poslouchat a sebral se k odchodu. Freyja předal lokál synovi, s tím, že půjde za Bromem. Touto zprávou si E?rag-onovu přízeň, který se ho chtěl zbavit, příliš nezískal.

Ulicí šel E?rag-on mlčky, Freyja pokračoval v hlasitém přemýšlení. Právě když E?rag-on zvedal oči k nebi, vykvetly po stráni nad Kirunou ohnivé lilie. Nerův srub a všechny jeho zásobárny zahořely plamenem v tutéž chvíli. Vzduch k nim po chvíli donesl mnohačetné dunivé zahřmění. Freyja i E?rag-on s otevřenými pusami sledovali neskutečný výjev ohnivého deště Nerových hořlavin rozmetaných do nebe. Stáli tak hodnou chvíli, a vzduch ne a ne pohasnout. Stále žhnul, mimo to do něj co chvíli vyletěl nový hořící oblak.

?Koho už jednou považovali za mrtvého, ten bude dlouho živ,? odtušil Freyja, ?Nero to přežil, jdeme ho najít.?

Když Nera našli, nebyli s to na první pohled zjistit, zda mu známá přísloví nějak pomohla. Popravdě řečeno, neměl na sobě žádné zranění, což E?rag-ona očekávajícího rozsáhlé popáleniny vyšších stupňů příjemně překvapilo. Na druhou stranu se nedalo říct, že by vypadal v jakémkoliv směru živě. Nereagoval na nic, tep byl nenahmatatelný a jeho těla jako by se zmocňoval rigor mortis. E?rag-on ho naložil na Freyju a až tak si všimnul kovového samozapalovače, který Nero křečovitě svíral v pěsti. Zatímco se tedy Nero natřásal na zádech těžce došlapujícího Freyjy, E?rag-on se za pomoci různých nástrojů, jmenovitě dláta, pokoušel instrument uvolnit.

Když se mu to podařilo, držel v ruce obyčejnou kovovou krabičku. Zevnitř už nebyl slyšet tep ohňostrojného zařízení, na které byl Nero tak pyšný. E?rag-on do krabičky dvakrát ťuknul nehtem ukazováčku. Chvíli se nic nedělo, pak pocítil slabý záchvěv a ozvalo se známé ?tik? následované brzy dalším. Netrvalo dlouho, než si E?rag-on uvědomil, že v ruce, kterou ještě v životě hodlá využívat, drží výtvor blázna podobného jeho strýci, ačkoliv mu k tomu prozření musela pomoci neskutečně pálící kapalina, která mu vytekla na dlaň . V ten okamžik krabičku odhodil do sněhu a vydal se za Freyjou. Těžko si však mohl nevšimnout spršky jisker a plamenů, kterou o chvíli později ono místo zahořelo. Ač to mohl být jenom dojem, zdálo se, jako by ta krátká erupce plamenů na chvilinku probrala Nera z apatie, ale následně se už zase bezvládně kýval na zádech hospodského, který ho nesl do jeho srubu.

XIII. Předzvěst šílenství

(andante)

E?rag-onovou myslí vířily sny, které byly nejspíš odrazem posledních představ, jež Nero sdílel s tímto světem a přenesl je na svého synovce. Pozoroval jak se skupina lidí na nádherných koních blíží k opuštěnému říčnímu břehu. Mnoho jich mělo přilby, sekerky a vědra s vodou. Čekala na ně tajuplná, avšak hořící loď, obohacující okolní tmu o červenavé světlo. Postavy pomalu vylévaly vodu do plamenů či se snažily dostat zatím nedotčené dřevo z dosahu ohně. Motaly se po palubě lodi v zoufalé snaze ji zachránit. Na oblázkové pláži zůstal stát osamělý muž, jediný, kdo nenastoupil na loď. Ladným pohybem vytáhnul harfu a uhodil do strun. Zatímco tón pohasínal, loď se uvolnila a vyklouzla na vodní hladinu. Poháněna jen slovy harfeníka se vzdalovala a on jí hrál, dokud ji voda a plameny nepozřely docela. Dým jiného požáru potom zakryl scénu, ale než se tak stalo, zahlédnul E?rag-on na nebi letící baobab.

To ho probudilo, létající baobab byl dostatečně nesmyslný aby ho dostal pryč z mysli blázna. Další věc, kterou si E?rag-on uvědomil, bylo monotónní mumlání. Zvedl hlavu a uviděl svého strýce, jak nehybně sedí před krbem, oči má zakalené, přesto však něco šeptá plamenům, jejichž teplo cítí. Pokusil se vstát a poprvé si uvědomil, že má ošetřeny rozdrásané nohy. Přešel k Nerovi a poslouchal.

??do arény? ad bestias! Ad bestias? připravte amfiteátr? já jsem váš caesar??

E?rag-onovi nic z toho nedávalo smysl, klíčová slova mu zněla cize. Neměl dojem, že by je slyšel kdy předtím.

?V tomhle stavu se s ním ještě můžeš domluvit,? zívnul Brom, který dosud podřimoval v koutě, ?bylo to i horší. Ale abychom to nezamluvili, Freyja mi řekl, abych ti hned, jak se probudíš vnutil kus skopového a teplou medovinu, takže snídani máš vedle krbu. Vůbec se nerozpakuj si vzít víc, jelikož už jsi nějakou dobu nebyl vzhůru, a tudíž jsi ani nejedl.?

E?rag-on si poslušně uškubnul pořádný kus masa a natáhnul se po koflíku s kouřícím nápojem, než si uvědomil co právě slyšel.

?Co tím myslíš, že jsem nějakou dobu nebyl vzhůru??

?Asi od předevčíra, počítám,? opáčil s klidem Brom, ?když jste s Freyjou ukládali Nera na slamník, sekl jsi sebou a byls? tím tak zaujatý, že ses celou dobu neprobudil.?

Teď Brom vstal a ze své taštičky vyndal medikament.

?Nero se budil často, ale myslí se pořád toulá jinými končinami. První, co nám řekl, bylo, že Kartágo hoří.? Poté se otočil k Nerovi: ?Ave caesar! Adoramus te, benedicamus te, et cetera, et cetera, ale teď vypij tohle.?

Nero malinko pootevřel ústa a Brom mu tam hbitě vlil obsah lahvičky.

?Správně! Alkoholu není nikdy dost!? zaburácel Freyja ode dveří, ?E?rag-on je zase na nohách, ještě vzkřísit Nera, tu starou vojnu.?

?Ó, plačte bohové i smrtelníci, neb není více Města,? poznamenal k tomu Nero a opět upřel zakalený zrak před sebe.

Zbývající tři lidé v místnosti začali obědvat za Nerovými zády, jedli v tichosti, slyšeli tedy dobře každou poznámku, kterou Nero čas od času pronesl. Bohužel každá zněla E?rag-onovi stejně nesmyslně, jako ty předchozí.

?E?rag-one,? otázal se najednou Brom, ?odkud máš tu jizvu na ruce??

E?rag-on se přistihl, že mu to nechce říci. Bylo to směšné a malicherné, ale styděl se přiznat, že se poleptal kyselinou ze strýčkova zapalovače.

?Nevím, opravdu nevím co se mi s ní stalo,? potom s nadějí vzhlédnul, ?třeba ji mám od narození??

Brom nad tím naštěstí mávnul rukou. Vysvětlil, že je to jedno, jelikož to byla stejně jen úvodní otázka. Vyndal připravenou soustavu zrcadel a zalil E?rag-onovu tvář koncentrovaným světlem lojových svící.

?Předně, proč Nero shromažďoval takové množství hořlavin?? zeptal se Brom tvrdě.

?Hrál si s nimi,? E?rag-onovi začal stékat po tvářích pot, ?byl to jeho koníček.?

?Dejme tomu,? odsekl Brom, ?Proč jsi nebyl znepokojen tak velkým množstvím hořlavin v rukou šílence??

?Já, já byl znepokojen,? zakoktal se E?rag-on, ?bál jsem se, ale strýček měl zásoby jinde.?

?Dával na ně pozor??

E?rag-on se začínal potit. Snažil se nedívat do Bromových očí a nevnímat kolem rázujícího Freyju.

?Všechno měl uloženo zvlášť, v chladu a suchu, ale vůbec by to nemělo takhle chytit.? V tu chvíli si vzpomněl na samozapalovače koupené od Rusů a začalo mu to dávat smysl. Samolibě lusknul prsty, dal se do líčení souvislostí a za pomoci básnické obraznosti dovedl příběh k dokonalosti. Na konec připomněl, že anglický král otře hubu, neboť měl dojem, že bez toho žádný velký vypravěč nemůže ukončit řeč.

Nutno říci, že Freyju E?rag-onův rozbor situace velice potěšil, neboť s ruskými kupci počítal coby se stally, Brom však na sobě nedal znát žádné emoce, ve svém spánku podoben ostražitému hráči pokeru. Jeho chrápání však nebylo shledáno relevantním příspěvkem do diskuse, takže Freyja popadl E?rag-ona a vyrazil do Kiruny.

E?rag-on byl protažen lokálem U Thorova kladiva až do sednice zcela zabrané stolem. Místnůstka byla tak malá, že v ní Freyja působil jako jedna ze zdí. Brzy přibyli i jeho synové a zažehnutím lucerny započala porada.

?Drazí,? odkašlal si Freyja, ?jsou před námi časy plné činů. Než jim vykročíme vstříc, je třeba zodpovědět některé otázky.?

Synové souhlasně pokývli. E?rag-on naprázdno jen polykal a snažil se nějak zformovat své pocity, což se mu nedařilo, neboť slovo ?klaustrofobie? neznal. Freyja pokračoval.

?Otázka původu stallů je jasná, stopa vede do Petrohradu. Podobné je to se zásobou hořlavin a E?rag-onovou loajalitou ? vše vyřešeno. Zbývá jediné rozhodnutí: Na kom má být vykonána pomsta a jakým způsobem??

V tu chvíli E?rag-ona pohltila milosrdná temnota.

IX. Balada o ostří meče

(recitativ)

Jakmile se E?rag-on probral, znovu na něj padla sklíčenost. Představa trestné výpravy s Freyjou v čele ho nenaplňovala nadšením ? heroický odpor proti přesile nepřátel považoval za celkem důstojnou smrt, ovšem byl toho názoru, že trojice zavalitých opilců by celé scéně ubrala na efektu. S nimi nemůžu umřít, zanaříkal.

Tak s nimi neumírej, odtušila Malachita z překvapivé blízkosti.

Cože? Z Nera je blázen! A mě jednou potká stejný osud. Láska, rodina, rodný dům ? všechno nám vezmou a nezůstane vůbec nic. Jaký význam má to, co děláme?

Jde to rychleji, než jsem čekala, konstatovala Malachita. Třeba tě utěší, že rodný dům a rodinu už nemáš, zatímco o lásku nemáš ještě ? ani jedno ti nemohou vzít. A tvé šílenství by se určitě dalo léčit.

Ale co mohu dělat? Co mi pomůže?

A co by ti pomohlo?

Nic mi nepomůže!

Nechala ho, aby se trochu vycukal. S dětmi je třeba mluvit trpělivě. E?rag-on si postupně uvědomil bezúčelnost své hysterie a vzchopil se. Umřu sám, bez Freyjy, se vší parádou, prohlásil pevně a rozhodně.

Když myslíš.

Její neurčitá odpověď ho zaskočila. Zhluboka se nadechl, ale Malachita ho předešla.

Pamatuješ na svůj plán tam ve Skandinávských horách? Jak ses unáhlil a zmýlil? Dlouho a hluboce jsem v posledních dnech přemýšlela. Musíš se ovládat. A mně došlo, co je to být stromem. Oba potřebujeme rozvahu a klid.

Nezajímá mě, co říkáš, zvolal E?rag-on, nemůžeme zůstat stát na místě. Jsi baobab a já samuraj, je naším osudem být hrdiny.

A tvůj strýc je císař, jehož osudem je napsat nad hořícím městem dokonalou tragédii a stát se slavným básníkem,, zchladila ho Malachita. Nemáte vy to v rodině?

Malachitina slova E?rag-onovi proletěla hlavou, ani se tam neohřála a šup druhým uchem ven.

Bla bla bla, zopakoval E?rag-on doslova to, co vnímal. Odejdeme, najdeme stally a pomstíme Nera, potom vyzveme k boji cara Ivana.

Jako odpověď se mu ozvalo jen zlobné zavrzání a potom Malachita přerušila spojení. Když osaměl, přepadly ho pochyby. Úplně nejdřív ho napadlo, jestli náhodou nepodlehl vlastní iluzi ? co když vyrazí v zářící zbroji vstříc pekelným hordám a najde dva obchodníky s alkoholem? Tu myšlenku hned zaplašil, protože nedávala smysl, takové věci se na světě prostě nedějí. Chvíli také zapochyboval o sobě ? jasně si uvědomoval, že nemá žádnou jiskřivou zbroj ani kladivo na čarodějnice. Přemýšlel tak usilovně, že spadl ze židle, což ho probudilo. Náraz hlavy o zem mu přivodil nápad: Aohoretnknf, hji klas brekeke! O několik minut později, když viděl něco jiného než hvězdičky, mu už nepřipadal tak úžasný, ale přesto se rozhodl z něj vytěžit maximum a překul ho do nové podoby: Udělám to!

Byl nedočkavý (jako) malé děcko. Napřímil se vědom si náhle své hodnoty ? hodnoty pořádného nepřítele, hodnoty nepřítele, který nemá co ztratit ? mimo hlavy, rukou, a podobných podružností. Protože neměl co dělat, vyrazil do kovárny a ukul si tam pevný sochor hněvu, do nějž vyrazil slovo ?odplata?.Když už se blížil ke Freyjově hostinci uslyšel volání:

?Chyťte ho! Ukradl mi železo! Za ním!?

Protože hlasů přibývalo, E?rag-on vběhl do nejbližší postranní uličky a pádil dál. Kdesi za sebou dál slyšel neartikulovaný řev, ve kterém se ztratily výkřiky jako ?Další pivo!? nebo ?K baru!?. E?rag-on to považoval za zvuky pronásledovatelů a neustával v běhu.

Když došel k názoru, že už všechny pronásledovatele setřásl, napadlo ho, že teď už ho v Kiruně tuplem nevystojí ? což byl jen další důvod, proč odejít. Vykradl tedy několik dalších obchodů ? když už je ten psanec, tak ať z toho taky něco má. S vakem nacpaným jídlem se potom vydal k jejich chalupě.

Když vešel dovnitř, byl tam takový klid, jako nikdy předtím. Nero pokojně sledoval žhavé uhlíky v krbu, Brom spal opodál a nic nenasvědčovalo tomu, že by se od E?rag-onovy poslední návštěvy vzbudil. Výslechová židle byla stále na svém místě, jenom svíce už dohořely.

E?rag-on si jich nevšímal a začal balit své věci.

?Někam jdeš?? ozvalo se za ním. Nutno podotknout, že tento projev byl proložen několikerým zívnutím.

?Nikam,? odseknul E?rag-on.

?Doufám , že máš dost masa pro svého draka.?

E?rag-on ztuhl překvapením. ?O čem to mluvíš??

Brom zkřížil ruce na prsou. ?Nedělej ze mě hlupáka. Vím odkud pochází to znamení, které máš na ruce. Je to gedwëy ignasia, zářivá dlaň: dotkl ses dračího mláděte. Vím proč jsi za mnou přišel s tou otázkou, i když jsi to obratně maskoval zájmem o baobaby.?

E?rag-on upustil vše, co držel. Nakonec se to stalo. Musím se dostat pryč? starosti ho náhle opustily, rozchechtal se a zvolal:

?Všichni jste blázni, jenom já jsem vodník!?

Potom ho Malachita jemně vzala za nohy a vyvlekla na čerstvý vzduch.

od umělce a renesančního člověka Kristiána Holana, 2008