@malina Pohádka o třech vodnících

Za sedmero horami, sedmero řekami a sedmero lesy žili byli tři vodníci. První se jmenoval Česílko, druhý Loužička a třetí Cipísek. Jednou se všichni tři sešli a říkali si, že tam kde žijí už je to nebaví.

?Koho baví pořád stahovat zbloudilé lidi pod vodu a topit je?? zeptal se Česílko Loužičky a Cipíska. ?Mě už teda ne.? Odpověděl rozhodně Loužička. ?Mě taky ne.? Přidal se Cipísek. ?No vidíte,? řekl Česílko, ?tak proč tu pořád tvrdneme? Musíme se vydat do světa a naučit se něco nového!? pokračoval.

?Víte co, všichni tři se tu zítra sejdeme, se všemi svými věcmi a vyrazíme hned za soumraku, platí?? navrhl Cipísek. ?Platí!? Slíbili Česílko a Loužička.

Druhého dne se tedy všichni tři sešli těsně před soumrakem na stejném místě jako včera, akorát se třemi velkými uzlíčky na klacku pověšenými přes rameno. ?Tak co, vyrazíme?? Byl netrpělivý Loužička. ?Jdeme? zvolal Cipísek a tak vyrazili do neznámého světa.

Jen co se pořádně setmělo, tak se všichni tři utábořili na břehu jednoho špinavého a smradlavého jezírka. Rozbalili si uzlíky a každý se najedl. Česílko měl buchty s mákem, Loužička s tvarohem a Cipísek s povidly. Večerní hygienu radši vynechali, protože si řekli že s čistotou vody v jezírku by ve finále dopadli hůř než před hygienou. Tak tedy šli spát.

?Hele kluci, myslíte že to byl dobrý nápad vydat se do světa?? zašeptal do tmy Cipísek. ?Taky o tom přemýšlím? řekl Loužička. ?Ále, snad se nerozklepete hned první noc co nespíte ve svých teplých a pohodlných postýlkách?? snažil se je uklidnit Česílko. ?To víš že ne!? ohradil se Loužička a Cipísek souhlasil, ?co si to o nás myslíš? My nejsme žádní strašpytlové!? ? To jsem rád? ušklíbl se Česílko ale ostatní ho kvůli tmě neviděli. A tak všichni usnuli, ale netušili že to nebude na dlouho.

Kolem půlnoci je všechny tři probudilo slabé světlo z jezírka. Všichni tři se po sobě podívali a Česílko se zeptal, ?nevíte co se to děje?? ?Já teda nevím? zatřásl se Cipísek. ?Já taky ne? vydechl Loužička a zatajil dech. ?Jako by ta voda svítila? zašeptal Česílko, který se zjevně bál nejméně. Ale to už je jakási podivná síla přitahovala a nutila je skočit do vody. ?Kluci, já se najednou vůbec nebojím a chci skočit do vody, je to normální?? vyjekl Cipísek. ?Já se taky tak cítím? odpověděl Loužička. Česílko neodpovídal, tak se na něj oba podívali a viděli ho, jak se odrazil od břehu a skočil do vody. Neváhali a už tam byli taky.

Viděli oslnivě bílé světlo a pak už jen leželi na tvrdé suché zemi porostlé trávou a pomalu se probouzeli. A teď, co o podobném jevu říká jeden nejmenovaný svědek v jiném světě a jiné době: Jednoho večera jsem se vydal po silnici se svým kamarádem podívat se na louku nedaleko Vrutice, to jsem ještě vůbec netušil, co by nás mohlo čekat.

Prošli jsme kolem telefonní budky a pokračovali podél starého krámu směrem na Milovice. Slabé sluneční paprsky nehřály a už se pomaloučku sunuly za obzor. Zahli jsme podél Kalu (to je jedno jezírko blízko Milovic) a mezi řečí o travianovi jsme prohodili něco na způsob, jak ty holky jsou pěkné a tak podobně. Pomalu se snášela mlha. Došli jsme pod elektrické vedení obloha už ztrácela teplé barvy a měsíc se zřetelně rýsoval na tmavší části oblohy. Od úst nám obou stoupaly obláčky páry.

?Pojď, půjdeme na jezírko? navrhnul jsem (Tím bylo myšleno jiné jezírko blízko Milovic známé pod názvem Rašeliňák). Podél elektrického vedení zněla aura bzukotu tak typického pro transformátory. Přešli jsme po skryté lávce přes strouhu a její slepé rameno. Ocitli jsme se na důvěrně známém místě. Bylo nepřirozené ticho, nešuměl vítr, nezpívali ptáci, nebublala voda. Proč? Je podzim, listí opadalo, ptáci odtáhli a žádný spád, kde by bylo slyšet vodu tu nebyl. Zamrazilo mě. Podíval jsem se po Ondrovi. Nepřítomně si pohlížel na jezírko. Cítil jsem ozón.

?Cítíš to?? zeptal jsem se. ?Ne co?? zazněla po chvíli odpověď. ?Ale nic, to se mi asi něco zdálo?, ale nezdálo a věděl jsem to dobře.

Lehká statická elektřina mi nadzvedávala vlasy. Něco se sakra děje, ale co? To snad není normální a navíc se to stalo poprvé.

Vylezl jsem po primitivním žebříku na opadané větve stromu. Smetl jsem listí z plošiny námi sestrojené. Opřel jsem se o studenou podlahu, ale překvapivě jsem sebou cukl, když obyčejně chladné hlavičky hřebíků hřály.

?Láďo, víš, že se mi sám od sebe vypnul mobil? To je na hovno, nefunkční klávesnice a teď se ještě vypíná. Doprdele a nejde zapnout?, uslyšel jsem Ondru.

?Něco tu nehraje, já se ti na to podívám, ale pojďme odsud.? ?Čeho se bojíš?? nechápal Ondra. Že já se vůl nechal vyhecovat, to byla poslední chyba.

Slezl jsem dolů, mobil opravdu nefungoval, ale v té tmě bylo prd vidět, a tak jsem vytáhl svůj mobil s baterkou. Překvapením bylo, že můj telefonek též nešel. To bylo moc náhod. Pohlédl jsem na jezírko a zdálo se mi, že slabě modře pulzuje. Hovadina, voda přece nemůže sama od sebe svítit.

Zjevně mohla, Ondra si toho už taky všimnul. To elektrické napětí sílilo. Začalo mě cosi pálit na hrudi. Ztrhnul jsem klíče z krku, na nich připevněná bužírka se začínala pomalu, ale jistě utavovat. Klíče jsem položil, chytil jsem Ondráše a táhnul ho pryč, nedal se dlouho přemlouvat. Z ticha vyšla rána, oslnivě bílé světlo a pak byl klid?

Tím končí vyprávění oné události z jiného pohledu, možná vám už došlo, co se stalo. ?Co se to stalo?? Zeptal se Česílko. ?Já jen vím, že jsme tě viděli skočit do toho jezírka a pak jsme tam šli taky.? Odpověděl Loužička zmatenému Česílkovi.

?Kde to jsme?? byla další Česílkova otázka. ?To nevím?, odpověděl teď Cipísek.

?Tohle není to jezírko, kde jsme se utábořili? uvědomil si Loužička. A měl pravdu. Ocitli se v našem světě a v naší době, ale to oni ještě nevěděli.

?Pst! Slyšíte to taky?? zašeptal Česílko. ?Ano, nějaké hlasy.? Přitakal Loužička. Všichni vstali a šli se podívat kdo to mluví.

Došli k místu kde slyšeli hlasy a schovali se za velkým keřem. Spatřili dva chlapce. Jeden byl o něco vyšší než ten druhý. Ten menší zrovna říkal, ?ty vole, co se to stalo?? ?Já nevím, nejsem o nic chytřejší než ty? odpověděl mu ten vyšší. ?Tady se něco stalo?, začal menší. ?Toho jsem si taky všiml? řekl vyšší. ? Hele už mi zase funguje mobil?, řekl nadějně menší a držel nějakou krabičku co začala svítit. Česílko se zmateně podíval na své druhy. ? Tady něco nehraje, my nejsme v našem světě!? zašeptal. ?Co budeme dělat?? povzdechl si Cipísek. ?To nevím, asi by jsme se těch chlapců měli zeptat kde jsme ne?? navrhl Česílko. ?To je dobrý nápad? přitakal Loužička. ?Tak jdeme?, přidal se Cipísek a vylezli zpoza křoví.

?Dobrý den, chlapci.? Pozdravil Česílko oba chlapce. Ti se na něj s leknutím otočili, zkoumavě se na něj podívali a odpověděli téměř jedním hlasem ?Dobrej den?. ?Mohu se vás na něco zeptat?? tázal se Česílko, který si řekl že bude vodníkům dělat mluvčího. ?Mno, můžete? zaváhal ten vyšší chlapec. ?Kde to jsme?? začal Česílko. ? Kde by jste byli? Jste ve Vrutici.? Usmál se chlapec. ? A ta je v jakém království?? vyzvídal Česílko. ?Království? Člověče, kde to žijete? Tady nejsou žádná království, tady jsou státy a vy jste v České republice.? ?Republice? My jsme vodníci z čech, tak co děláme tady?? Divil se Česílko. ?Vodníci? Oni nějací existují? Tak to tady nemáte co dělat, pojďte s náma, my vás naučíme žít v našem světě.? ?Ve vašem? To se jako už nemůžeme vrátit k nám?? ?Asi ne, já nemám vůbec tušení jak jste se sem dostali, ale vím že to má co dělat s tou podivnou událostí. Jestli tu chcete přežít a neudělat ze sebe blázny z Bohnic, tak se budete muset vydat s námi a stát se dnešními lidmi. Tak co, jdete do toho?? ?Asi nám nic jiného nezbývá. My jsme se neměli vydávat do světa.? Povzdechl si Česílko. ?Hm, to jste asi neměli? přitakal ten menší a podával Česílkovi ruku, ?já jsem Ondra? ? a já Vláďa? přidal se ten vyšší. ?Já jsem Česílko a tohle jsou Loužička a Cipísek.? Začal představovat Česílko. ?Hm, s těma jménama budem taky muset něco udělat, ale teď už pojďme? a vyrazili. ?Tohle je sloup s elektrickým vedením, tohle jsou dráty, tohle je mobil? začali je chlapci učit názvy věcí v našem světě. Vodníci se to snažili všechno zapamatovat. Chlapci je učili našim zvykům, zákonům a podobným věcem. Vodníci dostali nová jména našli si práci a nakonec si říkali, že se jim nakonec ta cesta do světa vyplatila. Třeba jeden z vodníků mohl být někým z lidí které jste potkali na ulici. To nikdo neví. Jisté ale je, že se vžili do rolí dnešních a tvrdě pracujících lidí a jestli neumřeli tak tu mezi námi žijí dodnes.