@vml Brzké ráno

Kontext

Jako správní kluci z vesnice jsme měli bunkr. Nejdříve jen ze spadaných větví a všeho co se našlo v okolí, pak ze staré vojenské maringotky, poté, co jsme z ní byli (neprávem) vystěhováni, jsme si začali zařizovat nový u Rašeliňáku ve větvích stromu. Rašeliňák jsme křižovali na obrovském kusu polystyrenu. U Jezírka, jak jsme tomu místu s oblibou říkávali, bylo možné cololiv. A taky to tam bylo v noci dost děsivé.

Příběh

Jednoho večera jsem se vydal po silnici se svým kamarádem podívat se na loku nedaleko Vrutice, to jsem ještě vůbec netušil, co by nás mohlo čekat.
Prošli jsme kolem telefónní budky a pokračovali podél Starého krámu dál směrem na Milovice, slabé sluneční paprsky nehřáli a u se pomaloučku sunuly za obzor. Zahli jsme podél Kalu a mezi řečí o Travianovi jsme prohodili i něco na způsob jak ty holky jsou pěkné a tak podobně. Pomalu se snášela mlha.

Došli jsme pod elektrické vedení, obloha už strácela teplé barvy a měsíc se zřetelně rysoval na tvší části oblohy. Od úst nám oboum stoupaly obláčky páry.

"Pojď, půjdeme na jezírko", navrhl jsem. Podél elektrického vedení zněla aura brukotu tak tipického pro transformátory. Přešli jsme po skryté lávce přes strohu a její slepé rameno. Ocitli jsme se na důvěrně známém místě. Bylo nepřirozené ticho, nešuměl vítr, nezpívali ptáci, nežbluňkla voda. Proč? Je podzim, listí opadalo, ptáci odtáhli a žádný spád, kde by bylo slyšet voidu tu nebyl. Zamrazilo mě. Podíval jsem se po Ondrovi. Nepřítomě si pohlížel na jezírko. Ucítil jsem ozón.

"Cítíš to?", zeptal jsem se.

"Ne, co?" zazněla po chvíli odpověď.

"Ale nic, to se mi asi něco zdálo", ale nezdálo a věděl jsem to dobře.

Lehká statická elektřina mi nedzvedávala vlasy. Něco se sakra děje, ale co? To snad není normální a navíc se to stalo poprvé.

Vylezl jsem po primitivním žebříku na opadané větve stromu. Smetl jsem listí z malé plošiny námi sestrojené. Opřel jsem se o studenou podlahu, ale překvapeně jsem sobou cukl, když obyčejně chladné hlavičky hřebíků hřály.

"Láďo, víš, že se mi sám od sebe vypnul mobil, to je na hovno, pomrdaná klávesnice a teď se ještě vypíná. Doprdele a nejde zapnout." uslyšel jsem Ondru

"Něco tu nehraje, já se ti na to podívám, ale pojďme odsud."

"Čeho se bojíš?" já se vůl nechal vyhecovat, to byla poslední chyba.

Slezl jsem dolů, mobil opravdu nefungoval, ale v té tmě bylo prd vidět a tak jsem vytáhl svůj mobil s baterkou. Překvapením bylo, že můj telefonk též nešel. To bylo moc náhod. Pohlédl jsem na jezírko a zdálo se mi, že slabě modře pulzuje. Hovadina, voda přece nemůže sama od sebe svítit.

Zjevně mohla, Ondra si toho už taky všimnul. To lektrické napětí sílilo. Začalo mě cosi pálit na hrudi. Strhl jsem klíče z krku, na nich připevněná bužírka už se začínala pomalu ale jistě utavovat. Klíče jsem položil, chytl jsem Ondráše za ruku a táhl ho pryč, nedal se dlouho přemlouvat. Z ticha vyšla rána a osilnivé bílé světlo a pak byl klid...

# # #

Probudila mě zima, byl jsem prokřehlý, že jsem nevěřil, že se nerozpadnu až se postavím. Ondra ležel opadál a taky se probouzel. Druhá myšlenka následovala první "Co se kurva stalo?".

"Si v pohodě?!" zeptal jsem se.

"No jestli jsme umřeli, tak je v nebi pěkná kosa."

Takže je asi OK. Jezírko se lesko v pološeru tam co obvykle, ale něco mi nesedělo. Opatrně a né příliš rychle jsem začal systematicky obcházet okolí. Stromy byli jinak než obvykle a taky tu bylo mnohem víc houštin. Zároveň louka byla o poznání víc zarostlá a pásl se tam, pro mě zcela netipicky dobytek. Obyčejně se tam nic nepase. Ondra už mio byl v patách.

"Dem domu" Řekl zcela logicky Ondra a já neměl jediný důvod nepřikývnout, teplý čaj a rohlík se salámem bych ocenil. Vyrazili jsme trávou vysokou o dobrých půl metru vyšší než včera zpět k domovu, rodiče o nás už jistě mají strach. Kal bych nepoznal, nebýt to místo které jsem hojně navštěvoval. Silnice aa domy mi taky neseděly všechno bylo tak nějak jinak a špatně...